Mexičané o sobě s hrdostí prohlašují, že jsou národ míšenců a indiánů. Jsou hrdí na svou smíšenou krev, ale nemilují v sobě tu část, kterou zdědili po evropských dobyvatelích. Zřejmě ta druhá část, ta indiánská, nemůže zapomenout na masakry páchané na indiánech a jejich kultuře. To ale není problém dnešních potomků Mayů v Chiapasu a Guatemale. Bojují se spoustou problémů - s alkoholismem, s bídou, ale jejich komunity zůstávají pevné a vázané na dávné tradice. Chiapas je ten nejchudší z mexických států a právě zde žijí nejsilnější a nejodbojnější skupiny indiánů. Snad právě proto všechny mexické vlády na Chiapas jaksi zapomínaly.

San Cristóbal de las Casas ve státě Chiapas mne přivítal záplavou purpurové buganvelley v okně hotelového pokoje. Od katedrály a Zokala, hlavního náměstí, se svažují podél úzkých ulic s vysokými chodníky pestrobarevné nízké domky, skrývající uvnitř tichá a stinná patia. Při posezení v baru, kde se prodávají ekologicky čisté produkty, nad lahodnými šťávami z tropického ovoce se povídá o připravovaném pochodu zapatistů jako o romantické záležitosti, ve které hraje jistou úlohu i světlá pleť a modré oči subcomandanta Marcose.

Pochod zapatistů se začíná jevit v jiném světle již půl kilometru od katedrály, na prostranství před kostelem svatého Dominika, které je vyhrazeno indiánskému trhu. Před deseti lety sem indiáni přiváželi ovoce a zemědělské produkty, dnes tady malé indiánské ženy a děti prodávají většinou suvenýry pro turisty, ručně tkané látky, výšivky atd. Ty děti by měly být ve škole. V Mexiku je školní docházka povinná, ale pro indiánské děti v Chiapasu to zřejmě neplatí. Pracují a vyrábějí náramečky z barevných nití a hliněná zvířátka, vyšívají zboží, které najdete v Mexiko City stejně jako v Římě a v Praze, zboží, které bezpochyby někoho obohatilo. Tyhle děti nemluví španělsky - umí jen pár slov, stejně jako umí pár slov v italštině, francouzštině či angličtině.

Kousek za měsem začíná džungle. V únoru je listopadová záplava barevných bromelií pouhou vzpomínkou. Hnědozelený porost prozařují sem a tam jasně žluté, ostře červené či modravé skvrny stromů, kvetoucích v tomto předjarním období. Tenhle ráj, již ochuzený o spoustu pokladů, se začíná pomalu měnit na neúrodnou krajinu. Na stráních podél silnic a cest indiáni vykáceli prales, aby mohli pěstovat kukuřici nebo banány. Za pár let budou muset vykácet další plochy, protože půda se rychle vyčerpá. Populační růst indiánského obyvatelstva Chiapasu se pohybuje téměř kolem 5 % - pro indiány je to prý jediný způsob, jak zabránit svému úplnému zániku. Když tady pronesete jméno Marcos, jedinou odpovědí bude nedůvěřivý pohled. Tady jsou zapatisté doma, tady jim lidé věří. V chatrčích s několika slepicemi na dvorku, s políčky na příkrých kamenitých svazích. Zapatisté nejsou romantickými hrdiny, jsou konkrétní nadějí, a nikdo nebere zřetel na řeči, že Marcos obchoduje s drogou anebo že je u konce, protože jej nemá kdo financovat.

Chiapas je nadějí pro americké indiány, ale také pro církve. Protestantské církve vyvíjejí intenzivní aktivitu, zde stejně jako v Guatemale. Pozadu nezůstává ani katolická církev, která v Chiapasu a sousední Guatemale dokonce přistoupila na nepříliš ortodoxní spolužití s mayskými šamany. V San Juan Chamula například stojí prostý kostel, ozdobený dřevěnými sochami mnoha svatých v zasklených vitrínách. Jediná loď kostela je naplněna kadidlem a kouřem svící. Všude jsou bílé květy a na podlaze jehličí hedvábných borovic. Věřící klečí na podlaze před dvěma či třemi řadami malých svíček a modlí se. Za rodinu, za zvířata, za úrodu. Někde si vyhradila koutek celá rodina a hlava rodiny upíjí jako oběť tequilu anebo coca-colu - zřejmě stejně drahý nápoj. U oltáře se obětují slepice. V neděli se ke katolické mši sejdou v prvních řadách právě indiánští šamani a náčelníci v tradičních krojích. Možná že je to jeden příklad realistického přístupu a vzájemné tolerance. Ve skutečnosti sloučit ekologii, tradici a ekonomický rozvoj nebude rozhodně snadné.