Český rozhlas 3 - Vltava, četba na pokračování od 2. července, vždy od 18.30 hodin

Při vyslovení názvu Knoflíková válka se snad ještě i dnes někomu vybaví stejnojmenný film, který úsměvným způsobem zachytil válčení dvou skupin chlapců z francouzského venkova na přelomu 19. a 20. století. Literární redakce připravila pro posluchače rozhlasovou podobu tohoto příběhu ve formě osmidílné četby na pokračování. Literární předloha Louise Pergauda z roku 1912 (s důležitým podtitulem Román mého dvanáctého roku) obsahuje stejně jako filmové zpracování humornou složku, je z ní však patrný i jiný rozměr vyprávěného příběhu: totiž tvrdost venkovských klukovských bitev, sveřepost, s jakou se chlapci vrhali do bojů, celý ten předobraz pozdějších bitev skutečných. Příčina nesvárů dvou vsí leží kdesi v temnotách minulosti, ale zášť je stále živá. Fiktivní vesnice Lovern je ve skutečnosti obec Landresse v kraji Franche-Comté, kde Pergaud nějakou dobu bydlel. V pevně uspořádaném světě francouzského tradičního venkova ještě počátkem 20. století platilo, že neúčast na mši je i v případě nezletilých podezřelá - a tak se klukovské "dějiny" odehrávají mezi školou, domácími povinnostmi a zvoněním kostela. I tak toho stihli víc než dost...

Francouzský prozaik a básník, autor Knoflíkové války Louis Pergaud (1882-1915) byl původem syn venkovského učitele, po němž zprvu převzal učitelské "řemeslo". Pro své poněkud "buřičské" smýšlení byl často přemisťován, později se stal úředníkem a novinářem. Nadaný prozaik padl za 1. světové války. V roce 1907 debutoval sbírkou lyrických básní Úsvit, o tři roky později obdržel Goncourtovu cenu za knihu kiplingovských příběhů Od lišky ke strace. Knoflíková válka, jeho dodnes nejznámější kniha, vyšla roku 1912. První film podle této předlohy byl natočen roku 1936, známější filmové zpracování pak vzniklo v roce 1962 za režie Yvese Roberta.

Ne nadarmo se někdy v souvislosti s Knoflíkovou válkou mluví o "rabelaisovské vervě": Pergaudovi není nic tak vzdáleno jako jednorozměrný didaktismus běžných knih pro děti, jeho vyprávění s rozkoší využívá venkovského dialektu a jeho hrdinové v jasnozřivých chvílích odhalují zdánlivě jednoduché pravdy: "A když si tak člověk pomyslí, že až budeme dospělí, budeme možná taky tak hloupí jako oni..."

Četbu na pokračování z překladu Evy Bezděkové připravila Alena Heroutová. V režii Petra Adlera čte Jan Novotný.