Co vás přivedlo k anglistice?
Více než jazyk sám to byl zájem o anglickou literaturu. Na střední škole jsem studoval francouzštinu, angličtinu jsem se učil soukromě a zdaleka jsem neuměl to, co umějí dnešní studenti anglistiky. Můj první obor byla bohemistika, a to byla pro budoucího překladatele dobrá průprava.

Co je pro vás na práci pegadoga nejpodstatnější?
Dnešní studenti jsou velmi talentovaní, mají výborné jazykové zázemí a obstát před nimi znamená neustále intenzivně pracovat v oboru. Je radost je učit. Občas zatřesou některými mými axiomy, což je velmi zdravé, protože to udržuje člověka v mentální kondici. Přesto jsem rád, že už nejsem ředitelem ústavu anglistiky, ale jen řadovým profesorem. Bral jsem tu práci jako službu. O to víc, že to bylo v době převratné a převratové, kdy bylo třeba anglistiku u nás od základů proměnit. Doufám, že jsem nenadělal mnoho chyb, ale deset let je dlouhá doba a přiznám se, že ke konci jsem byl nesmírně unavený, a to nejen z přemíry práce. Kritická byla chvíle, kdy čtyři mladí talentovaní lidé, kteří na anglistiku přišli po roce 1989, museli odtud odejít, protožezto pro ně bylo finančně neúnosné. Těžce jsem se vyrovnával s tím, že Karlova universita a vlastně ani žádná jiná vysoká škola u nás nevytvořila prostředí, ve kterém by mladí lidé mohli pracovat bez existenčních starostí.

Vaše jméno je jednoznačně spojováno se Shakespearem. Ale vy jste překládal i mnohé jiné autory.
Shakespeare přišel až ve středním věku. Dostával jsem se k němu postupným račím pohybem pozpátku od literatury dvacátého století, která byla stěžejním předmětem mého zájmu. Není to nelogické. Dnešní literatura je nám blíž, víc jí rozumíme. Shakespearova doba je neobyčejně obtížná, protože to není sdílená zkušenost, musíte se k ní dostat jinak, než že ji žijete. Vyžaduje to i větší úsilí imaginace. Ale jedno bez druhého nemůže být. Kdykoli čtu Shakespeara, čtu ho dnešníma očima a zároveň to nesmírně obohacuje můj pohled na současnou literaturu. Nejen proto, že Shakespeare je bezpočtukrát citován a bez znalosti jeho díla nemůžete mnohé věci pochopit.

Čím to, že se Shakespeare stal tak nepřehlédnutelnou bytostí? Není to trochu zploštění pohledu na celou dramatickou literaturu, že se v tak velké míře hrají právě jeho hry?
V posledních pěti letech jsem se začal intenzivně zabývat inscenační historií Shakespeara. Uvědomil jsem si, naposledy u Hamleta, že desetiletí, ba i staletí po Shakespearovi nevznikla tragédie, která by dosáhla úrovně jeho vrcholných her. Proto se k němu divadelníci neustále vracejí. Žádné poshakespearovské drama mu není schopno konkurovat. Za jeho doby byla situace odlišná. Tehdy použitelné dramatické texty prostě neexistovaly. Je to takhle jednoduché.

Je překladatelské řemeslo samotářské?
Jistě. Vyžaduje dny, týdny a hodiny soustředěné práce. Nelze to jinak. Ale překládání divadelních her je dvoufázová práce. Nejprve sedíte dlouhý čas sám u stolu, ale pak vás pozve režisér k rozhovoru o té hře, a to je velmi inspirativní. Někdy mám pocit, že zastupuji samotného Shakespeara. Tato fáze už není osamělá, stáváte se součástí divadelního kolektivu.

Co když přijde režisér s diametrálně odlišným názorem na daný text, než je názor váš, jak to nesete?
Lhal bych, kdybych řekl, že se mi to nikdy nestalo a že je snadné se s tím vyrovnat. Ale pochopil jsem, že režisér je tvůrce divadelního představení. Je to hegemon a jeho slovo musí platit. Pokud režisér ctí text, je to pro překladatele výhodná pozice, protože se cítí užitečný a jeho svědomí je v pokoji, neboť ví, že Shakespearovi se nic zlého neděje a vše je vedeno snahou rozkrývat významy. Najdou se ale režiséři, kteří cítí potřebu text přestavět. Pokud jsou jejich postupy vedeny seriózním uměleckým záměrem, pak je respektuji. Rozhodující je vždy výsledek. Můžete mít hroznou inscenaci, která neškrtne ani slovo, i výbornou inscenaci, která velmi razantně do textu zasáhne. Být v této věci dogmatický je nesmysl.

Inscenace Shakespearovy doby, kdy se hrálo pouze v mužském obsazení, se musely značně lišit od dnešního pojetí. Je až s podivem, že nápad obsadit do všech rolí muže, s jakým přišel režisér Vladimír Morávek v inscenaci Richarda III., se neobjevil už dřív.
Vladimír Morávek je režisér, který bude vždy vzbuzovat kontroverzi, ale není pochyb, že je to velký umělec a básník obrazů. Když dělal Hamleta v mém překladu, z textu tam nezbyla ani polovina, byl adaptován velmi razantně. Došlo sice k určité dekompozici a redukci významu, ale z jeho strany to chápu jako hledání, které může být i určitou fází vývoje. Hrát Richarda III. v mužském obsazení je nápad velmi dobrý. Není úplně nový, například Angličané to občas dělají. Nelze se ale tak vrátit do Shakespearovy doby, protože tehdy to byla jevištní konvence. Když dnes obsadíte všechny ženské party muži, je to pravý opak. Rázem je tam o jednu dimenzi navíc. Když muž hraje ženskou roli, ruší se jevištní realismus. Myslím, že dnešním divákům bude chvíli trvat, než si na to zvyknou. V renesanci se takto pojatá role stala metaforou, obrazem a divácká pozornost se upnula na virtuozitu herecké práce.

Z onoho článku vyplynulo, že jste si předsevzal vydat do roku 2008 kompletní dílo Williama Shakespeara a že to nelze stihnout, tudíž budete nucen šít zbylé překlady horkou jehlou.
Tomu, abych o něčem takovém mohl vůbec uvažovat, předcházelo čtvrtstoletí práce. Vždy překládám od hry ke hře. Každá hra je problém, každé se věnuju naplno a nadoraz.

Dá se říct, jak dlouho trvá překlad jedné hry?
Nedá, každý text má jiný stupeň obtížnosti a vynutí si své. I když se člověk naučí řemeslo a překlady se mohou zrychlovat, přesto pokaždé začínám znovu a znovu se učím Shakespearův jazyk. Není mou ctižádostí stihnout určitý termín. Připadám si trochu jako horolezec, který leze na Mount Everest, a lhal bych, kdybych řekl, že mne ta představa nevzrušuje. Ale největší prohra by pro mne nebyla nepřeložit celého Shakespeara, strašná prohra by byla odbýt jediný překlad.

JITKA ŠKÁPÍKOVÁ