číslo 28/2001
vychází 2. července

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Můj eurooptimismus

Patřím ke generaci, která žila většinu života ve dvou hrůzných totalitách. Celý život převládal pocit, že mocný soused puzen svou ideologií, či jiný s jinou ideologií, nás ujařmí, obsadí, bude vládnout a dusit. Že to je už takový náš úděl. Představa, že bychom mohli patřit k západnímu světu, kulturně, ekonomicky, a dokonce se stát jeho součástí, by mi v mládí zněla jako absurdní pohádka. Dnes ta možnost nastala! A my reagujeme vlažně a nikam se nehrneme. To, že Anglie je zdrženlivá, se dá pochopit, ale že u nás má silné pozice euroskeptismus a jeho pokrytecky maskovaný bratr - eurorealismus, je pro mě největším zklamáním za padesát let poctivého sledování politického dění. Západ by nás vzal do party a my se kroutíme a vymlouváme. Václava Klause děsí evropská levicovost. Jako by byla demokracie ohrožena, když na postech nejvyšších seděl Kennedy, Clinton, Palme či Brandt. Nejsem levičák, ale hrůzu mi dnes nenahání Blair či Schröder, ba dokonce ani Jospin. Politické kyvadlo chodívá zleva doprava a zpět a v tom je konečně jedno z toho dobrého, co demokracie přináší. Jedna garnitura odchází, druhá přichází a přitom se trochu čistí vzduch. Taky, jak slyšívám, máme strach z bruselských byrokratů, jak budou špatně hospodařit a nám říkat, co máme a nemáme dělat. Od toho tam přece ale budeme, abychom proti špatnému vystupovali a za dobré se bili. Korupce, stát coby dojná kráva, podvodníci, pokrytečtí populisté a tuneláři, Water a jiné gaty patří přece ke každé vládě kdekoliv na světě, podobně jako patří nemoci horních cest dýchacích k životu každého z nás. Nedá se to trvale vyléčit, ale musí se to léčit podobně, jako Werich léčil blbost. A bojovat proti tomu je povinností těch slušných a slušnějších. Takoví se v Bruselu jistě taky najdou, jako jsou tu a tam i v našem parlamentu. A že by nás zlí Evropané připravili o naše kulturní odlišnosti? Hrnuli by se tam Holanďané, kdyby přišli o své dřeváky, Španělé o vzrušení z býčích zápasu, či Portugalci o nostalgické fado?

JAN ŠPÁTA