Odpověď na otázku, jak žijí lidé v Černé Hoře, je stejně obtížná jako popis života plejtváků u pobřeží Antarktidy. Snad se ale následující výpovědi mladých i starších obyvatel přímořského státu a stále ještě svazové republiky tzv. zbytkové Jugoslávie přiblíží realitě. A protože jinak strádá český člověk z Prahy a valašských kotárů, není stejný ani jeden den Černohorce na severu nebo na jihu. Mustafa Canka, Albánec z Ulcině, politického a kulturního centra této národnostní menšiny, je dopisovatelem rozhlasové stanice Deutsche Welle a bývalým stínovým ministrem turismu. Kromě stovky jiných problémů řeší Mustafa otázku, jak do školních osnov prosadit kulturu, historii a výuku albánského jazyka. A taky by se podle něj mohlo otevřít více hraničních přechodů se sousední Albánií než pouze jeden. Lidé by podle Mustafy měli se svými ostrými a opozičními názory zůstat jen v kavárnách, ale na veřejnosti je zatím raději zasunout do zadních řad svého myšlení: "Jsou dvě zásadní věci, které brání svobodné životní volbě místních obyvatel - strach a závislost. Pětašedesát procent lidí v Černé Hoře vydělává na černém obchodě, pašování cigaret, krádežích aut. A ti, co nekradou, se bojí postavit vládě, která šedou ekonomiku podporuje. Prezident Djukanovič a jeho parta mají dlouhé ruce. Ovládají státní i tajnou policii, média a kontrolují peníze v zemi. Proti tomu se těžko bojuje."

Mustafovi je z toho sice smutno, ale nevzdává se. Stejně jako Boško Krivokapič z Trešněva - zapomenuté vesnice s dvěma sty domorodců uprostřed ničeho. Na každou stranu do třiceti kilometrů žádná jiná osada. Na stěnách místní kavárny portréty junáků z devatenáctého století, fotka prezidenta Djukanoviče a plakát na kokakolu. Na návsi stojí autobus, který do Trešněva zavítá dvakrát týdně. A když šofér nezapomene koupit ve městě noviny, dovědí se místní, co se v zemi děje. Kdyby se neměnilo datum v kalendáři, nepoznali by lidé z vesnice, že je jiný den. Nuda a domácí pálenka rakija - to jsou pro usedlíky dva největší symboly jejich života. Proto se téměř všichni mladí odstěhovali do města. - "Záleží pouze na vládě, jestli nám nabídne nějaké záruky. Pak by se dalo na vesnicích žít. Ale já i tak zůstávám raději tady než ve městě, kde bych s platem sto padesát marek měsíčně nevyžil. V Trešněvu mám své kozy a políčko, to mi k životu stačí. A že se tady nic neděje? To není pravda. Vždyť v kavárně je pořád co pít, tak co..."

To mladí chtějí od života v Černé Hoře víc než jen vlastnit pár kusů dobytka a vypálit si deset litrů alkoholu ročně. Ale ani osmadvacetiletý Branko Stojčič nehýří optimismem. Vláda sice neustále tvrdí, že bude líp, ale zatím je jenom stejně, ne-li hůř, a tak každý hledá, jak se od reality co nejvíce vzdálit. Brankovi pomáhá umění. Bubnuje v rockové kapele a ve městě Nikšič hraje v divadle. "S kulturou v Černé Hoře je to bída," říká. "Například zahraniční skupiny k nám vůbec nejezdí. Nikdo nemá peníze na to, aby je zaplatil. Ale pódium, za které by se nemuseli stydět ani členové skupiny Pink Floyd, tady máme. Na své předvolební mítinky si je vozil i prezident Djukanovič." A kdyby si mohl Branko vybrat, koho si v Černé Hoře poslechne na vlastní uši, neváhal by s volbou ani vteřinu. "Určitě Rolling Stones, ti jsou fenomenální, anebo Iron Maiden."

Rockeři kolem Mika Jaggera jsou vůbec v Černé Hoře velmi oblíbení. Například Nikola Kočalo vlastní všechny jejich disky, i ty, co vyšly v minimálních nákladech jako sběratelské rarity. Ale sám Nikola je taky černohorská rarita. Jako první mladý muž v zemi si nechal narůst dlouhé vlasy, propíchl si ucho a vsadil do něj náušnici. Taky začal se soukromým podnikáním, vybudoval sklad pro stavební materiál. To se samozřejmě režimu nezamlouvalo, a tak si na mladého podnikavce posvítil: "V roce devadesát devět mi chtěli zavřít firmu a obvinili mě z daňových úniků, u soudu ale samozřejmě nic nedokázali, a tak mě alespoň neuvěřitelně ponížili na policii: vzali mi čtyřicet pět otisků prstů a vyfotili ze všech stran jako vězně a založili mi spis. Ale nevzdal jsem se." Nikola cestuje po světě a srovnává. Pořádně ani nechápe, jak mohou jeho kamarádi vyžít s minimálním platem nepřesahujícím na naše poměry tři tisíce korun měsíčně. Nezaměstnanost a bída jsou běžnými jevy. Sociologové a psychologové by našli v Černé Hoře úrodnou půdu pro svou práci.

I když některé předešlé minipříběhy zní smutně, Černohorci takoví nejsou. Nejraději se totiž baví. Kde jinde na světě najdete ve městě s deseti tisíci obyvatel sto dvaadvacet kaváren, který jiný národ by si dokázal na znamení radosti z narození syna rozstřílet dům nebo dotáhnout do sídla někdejšího krále Nikoly kulečníkový stůl přes pohoří vysoké víc než dva tisíce metrů. A kdybyste se někdy dostali do města Cetinje, dejte vědět, jestli pořád stojí na hlavní třídě železná konstrukce desetimetrového vrtulníku. Ten totiž pro svou milou svařil před pár lety jeden zaláskovaný puberťák. Monstrum mělo symbolizovat ideální prostředek pro útěk zamilovaného páru z Černé Hory. Dívka si ale našla jiného a mladík nechal vrtulník napospas větru a dešti na ulici. Zjevně nikomu nevadí. Všichni doufají, že až bude nejhůř, nasednou do něj a z Černé Hory utečou. Doufejme, že ho snad nebudou potřebovat.