Jakým zvláštním řízením osudu jsi se ocitla na stezce šamanů a bosorek?
To je trochu delší historie. Osek, kde jsem se narodila, je u lesa. Dědeček tam se mnou chodil na vycházky a vyprávěl pohádky o zvířatech, že to byl zážitek. Dodnes z toho čerpám sílu. Tam vznikl můj vztah k přírodě a snad i k literatuře. A Sibiř? Už na gymnáziu jsem začala psát historii své obce a stařičká paní hostinská mi svěřila deník svého manžela legionáře, v němž popisoval, co všechno naše legie v Rusku zažily. Nedalo mi to a ve vojenském archivu jsem pátrala po osudech jeho druhů. Tenkrát se to moc nelíbilo a ve škole mi téma mé práce vymlouvali, ale přišel listopad a najednou se "mé" legionářské příběhy hodily do jakéhosi sborníku. Sibiř z doby první světové války jsem tedy znala, Sibiř dnešní mě moc přitahovala, ale to bylo všechno. Když mě ale nepřijali tam, kam jsem se hlásila, a "náhodou" vyšel obor etnologie, všechno se to navzájem propojilo.

Na Sibiř jsi se vydala už jako studentka druhého semestru, nebylo ti ani dvacet. Co tvé šílené odvaze říkali rodiče?
Rodičů jsem se moc neptala, časem si na mé toulání zvykli. A jestli jsem měla strach? Podobné myšlenky si člověk nesmí vůbec připustit, na takovou cestu musí jet maximálně otevřený a pozorně reagovat na všechno, co ho potká.
Já například v den, kdy jsem na brigádě dostávala poslední výplatu, potkala člověka, který se vracel na Sibiř. Ten mi nabídl, že pojedeme spolu. Poslední část cesty jsem už zvládla sama. Četla jsem, že v Burjatsku, přímo u mongolských hranic, ještě žijí šamani a chtěla jsem se s nimi setkat. Můj nápad připadal mnohým dost bláznivý, ale občas se mě někdo ujal a seznámil s někým dalším, takže nakonec jsem stála před pravým šamanem a zúčastnila se rituálu DUHAALGA spolu s dalšími lidmi, kteří se chystali do hor, aby nás duchové hor přijali. Během obřadu se uctívají čtyři světové strany a přinášejí se obětiny - chleba, máslo, čaj a vodka. Šamanovi jsme tehdy dávali devět rublů (magická devítka). Všechno kolem té cesty dopadlo, jako když se navlékají korálky na nit, a duchové hor mě při výpravě na jejich území skutečně ochránili.

Příští rok jsi už zamířila mezi Evenky?
Rok nato jsem cestovala mezi kočovné kmeny Něnců s kameramanem Šmídem, který o nich točil dokument pro televizi, ale následující léto jsem se už setkala s tunguzskými obyvateli - Evenky.

Jsou v té odloučenosti od světa lidé šťastnější?
Evenkové procházejí zvláštním vývojem. To, co v Evropě probíhalo po etapách a trvalo desítky let, někdy i celé století, oni zažívají během jedné generace. Ještě nedávno putovali tajgou se svými stády sobů nebo lovili zvěř, žili tedy v prvobytně pospolné společnosti. Od dvacátých let ale přicházeli ruští přistěhovalci, zakládali v tajze vesnice a nutili kočovné Evenky, aby vstoupili i se svými stády do sovchozů. Poslední desetiletí tam vzniká něco jako kapitalismus, celá Sibiř je ovšem ekonomicky na dně, výplatu lidé neviděli třeba deset let. Teď se někteří snaží o návrat k tradicím, což je snad i ekonomicky nutné, protože velmoc nemá ani sílu, ani zájem se o Sibiř starat, umí jen drancovat zdejší nerostné bohatství. V tom "národním obrození" pomáhají Evenkům i etnografové, ale jsou to trochu umělé snahy.

Tím větší můžeš mít radost, že se ti podařilo zachytit v posledním okamžiku mizející svět sibiřských kočovníků, přírodních lidí.
Takových je tam už dneska málo, jejich svět rychle zaniká. Velká sobí stáda, která jsem viděla v jednadevadesátém roce, dnes neexistují, na území správního celku, kde jsem byla, kočuje v tajze pouze jedna dvojice manželů. Lidé, kteří tajgu ještě důvěrně znají, jsou dnes buď slepí (častý projev stáří), nebo se o sebe nemohou postarat, takže je nedávno svezli do jednoho pečovatelského domu. Dřív se to řešilo tak, že rodina dala starci či stařeně jídlo na pár dnů a nechala je zemřít v tajze. Předtím ale staří předali potomkům své zkušenosti. Dneska nemají komu. Děti jim vzali už v předškolním věku a vychovali po různých internátech, svůj podíl na mizení tradičního způsobu života nese i televize. Není všude, jen v centrálních vesnicích, ale mladí se sem stahují a mají pocit ukřivděnosti, že jinde se žije líp. Místo aby šli na lov a příští den měli co jíst, hltají na obrazovce problémy americké rodiny. Zvlášť oblíbený tam byl seriál "Bohatí také pláčou". Když se ale snaží tyhle umělé vzorce chování aplikovat ve své dřevěné vesnici, kterou obklopuje tajga, k sousedům vzdušnou čarou dvě stě kilometrů, je to hotová katastrofa.

Na Sibiř jsi jela jako mladá nezkušená dívka - co tě tam chránilo před násilím?
To, že jsem byla cizinka. Můj způsob chování byl natolik odlišný, že se mi domorodci spíš vyhýbali. Vůči cizincům jsou Evenkové hodně plaší. A pokud jsem cítila, že si na mě někdo dělá nároky, našla jsem si vždycky útočiště u nějakých starších manželů.

Jak si získáváš důvěru Evenků?
S kočovníky, kteří nikdy nevytáhli paty z tajgy, je komunikace velmi obtížná, díváme se na sebe přes brýle odlišných kultur a na obou stranách nevíme, jak se chovat. Sblížení je možné jen s lidmi, kteří se dostali aspoň nakrátko do ruského vlivu. Ti dovedou o svých pocitech aspoň mluvit. Když má nějaké trápení kočovník, odejde do tajgy, kde se vypláče nebo si tam složí a zazpívá nějakou smutnou písničku.

Zažila jsi při svých cestách mnohé. Kdy si měla opravdový strach?
Jednou jsem v tajze zabloudila, to se stává i místním. Všude kolem bzučí komáři, člověk ztrácí hlavu, má sluchové halucinace, slyší odkudsi hlasy, jde za nimi a už ho zpravidla nikdo neuvidí. Naštěstí jsem si vzpomněla, co mi radili ve vsi: Zůstaň na tom místě a čekej, až tě tvoji průvodci najdou... Do tajgy nemá chodit nikdo sám.

Jak každoroční pobyt v tajze působí? Otevírá smysly?
Je otázka, zda přírodní prostředí člověka otevírá samovolně. Hodně asi záleží na tom, jak moc si to dotyčný přeje, pak to jde asi rychleji. Já opravdu zažila něco takového. Vesničanům uhynul právě sob, ale jeho tělo se nepodařilo najít a všichni měli strach, že zápach mršiny přiláká medvěda. Pořád se o tom mluvilo, všichni hledali, ale marně. Já najednou upadla na okamžik do mikrospánku a uviděla shora krajinu, kterou protékal potok. Popsala jsem to nejstarší ženě a ta okamžitě věděla, kde to je. Vydala se tam se mnou a tělo soba jsme opravdu našly a zahrabaly. V praxi jsem viděla, jak jejich myšlení funguje, můj "sen" byl průhledem do jejich světa.

Sbíráš mytologii i pohádky Evenků. Mají jich hodně?
Ráda bych řekla, že hodně, ale to je spíš minulost. A přesto - v tajze se někdy nedá nic jiného dělat než povídat si příběhy, které jsou přirozenou součástí jejich života. Snad proto, že Evenkové, kteří se dosud své tradici neodcizili, nevnímají čas lineárně, ale cyklicky. Všechno v přírodě se opakuje, roční období, noc a den, život a smrt. Proto i opakující se rituály a příběhy. Každý je určitým nástrojem, díky němuž se učí chápat svůj svět (tajgu) a nacházet v něm smysl vlastní existence. I pro mne se ty cesty staly jakýmsi rituálem, prostřednictvím něhož hledám odpověď na otázku, kdo vůbec jsem. Už překonání tak velké vzdálenosti mi umožňuje poodstoupit od sebe a nahlédnout na to, jak existuji doma. Vazby, které mi v tom bránily, přesunem v prostoru zdánlivě zanikají a "tam" už nejsou překážkou.

Máš v sobě asi skryté šamanské schopnosti...
Takhle to necítím, ostatně stát se šamanem si dnes rozmýšlejí i samotní Evenkové. Ta nejstarší žena, babička, se kterou jsem našla uhynulého soba, si rozuměla s duchovním světem, ale nechtěla roli šamanky přijmout z obavy o život svých vnuků. Evenkové věří, že když se někdo stává šamanem, otevírá se jakýsi most smrti - někdo z jeho nejbližších zemře. Duchové sice dají někomu svou podporu, ale za to si vybírají svou "daň", většinou si vezmou děti, jejichž duše jsou "slabé".
Nemluvme o šamanské cestě, ale o poznávání odlišných životních zkušeností, to může být v jistém smyslu šamanskou cestou. Takové možnosti máme všichni a vždycky. Každý člověk volí, zda bude žít automaticky jako všichni ostatní, bez jakýchkoliv pochybností o světě a životě, a podřídí se obecnému schématu. Není na tom nic špatného a možná že i mne něco takového později čeká... O šamanech se říká, že stojí pevně nohama na zemi. To se občas zapomíná a někteří lidé vnímají šamanskou cestu jako nějaké "blouznění". To je však jejich problém. Šamani jsou ti nejstřízlivější lidé na světě.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ