O vznik gramofonové etikety Lyrophon se zasloužili bratři Adolf, Julius, Adalbert a Siegmund Liebanovi. Do historie se z této čtveřice jako významný operní pěvec zapsal především tenorista Adolf Lieban, narozený v Ivančicích u Brna. Své pěvecké umění si bratrská čtveřice ověřovala již v roce 1900 na fonoválečcích, které pod označením Künstler Phonographen Walzen vydávali ve své firmě A. Lieban Co., kde lisovali také nahrávky některých předních německých operních pěvců a židovských kantorů.

Jméno firmy na výrobu gramofonů a gramofonových desek Lyrophon GmbH se poprvé objevilo v březnu roku 1904 na jarním Lipském veletrhu. Dobové propagační materiály se ovšem zpočátku v souvislosti s touto firmou zmiňovaly pouze o výrobě gramofonů a jejich příslušenství. V odborném tisku se pak v lednu roku 1905 objevila zmínka o vzniku nové firmy, která byla do obchodního rejstříku zapsána pod názvem Lyrophon-Werke Adolf Lieban Co. Krátce nato se poprvé objevily inzeráty, které potenciálním zájemcům sdělovaly, že nová firma má k dispozici neméně než 3000 nových nahrávek v několika jazycích.

První úspěchy zaznamenala etiketa Lyrophon v roce 1905 s gramodeskami o průměru 17 a 25 cm s nahrávkami sboru berlínské dvorní opery. Téhož roku také poprvé nahrávala v zahraničí - smluvně si zajistila například služby několika francouzských operních hvězd. Velmi čile nahrávala firma Lyrophon v letech 1905-1907 také ve Švédsku.

V roce 1906 firma zavedla gramodesky o průměru 27 cm a o něco později dokonce 35 cm - jedna strana takové desky obsahovala údajně záznam v délce až 7 minut. Největší atrakcí a obchodním úspěchem firmy se ale v té době stala panna či loutka v životní velikosti představující věhlasnou německou sopranistku Hedwigu Francillo-Kaufmannovou, kterak zpívá árii Olympie z opery Hoffmannovy povídky. Gramodeska s touto nahrávkou byla pochopitelně umístěna uvnitř trupu panny, která navíc během zpěvu činila trhané pohyby.

V roce 1908 uvedl Lyrophon na trh lacinou etiketu Gloria - ta nakonec mateřskou firmu přežila a jako jedna ze značek koncernu C. Lindströma zůstala na trhu až do třicátých let. Na tuto značku firma umisťovala skladby a umělce z oblasti populáru, zatímco mateřská etiketa byla i nadále vyhrazena především snímkům významných operních pěvců.

V české řadě vycházely na etiketě Lyrophon (zpočátku černé, později červenobílé barvy) v letech 1906-1909 například nahrávky operních umělců Elišky Liškové-Renardové, Františka Štorka a Kamily Ungrové či koncertního pěvce Františka Salocha. Hojněji se ovšem na deskách této značky vyskytovaly snímky lidových zpěváčků a komiků Aloise Tichého, Františka Waltnera, Františka Ratolístky, Růženy Slavínské, Josefa Sládka, Františka Purkrábka, Hanuše Škrdlíka či bratrů Františka a Josefa Hartmannových. Několik nahrávek zde také má jakési Kvarteto Viola v Praze VIII. Orchestrální snímky pak natáčely pro Lyrophon dechové hudby C. a k. polního pluku č. 102 (kapelník p. Bobek) a C. a k. poštovních zřízenců ("za osobního řízení kapelníka p. Konopáska"). Oboustranné desky Lyrophon o průměru 25 cm se prodávaly za K 5,60, malé za polovic. Prodejci též inzerovali, že veškeré desky Lyrofon jsou též jednostranné k dostání za K 4,..

U matričních čísel jednostranných i oboustranných gramodesek značky Lyrophon s nahrávkami českých umělců najdeme písmena A a B - patrně Austria a Bohemia. Italské snímky měly u matričního čísla písmeno I a francouzské F, zatímco německé nahrávky žádné další značení neměly.

Za celou dobu poměrně krátké existence firmy Lyrophon představuje její nejzáslužnější - a historicky nejvýznamnější - počin vydání několika operních árií v podání portugalského barytonisty Franciska d´Andrade. Šest gramodesek s nahrávkami hlasu tohoto slavného pěvce dnes představuje sběratelskou raritu prvního řádu (matrice těchto dvanácti snímků nesly prosté označení d'A 1 - d'A 12), protože i ve své době byly na trhu jen velice krátkou dobu, navíc v omezeném počtu kopií. V reedici vyšel později - na značkách Parlophon a Odeon - jen jediný z těchto snímků.

Kolem těchto nahrávek je dodnes řada nejasností - podle některých znalců vznikly v letech 1906-1907, jiné prameny uvádějí rok 1909. Dodnes je také záhadou, proč tento slavný pěvec, který nikdy nenatočil pro žádnou další gramofonovou firmu ani jeden snímek, souhlasil s natáčením pro tak malou a relativně nevýznamnou značku, jakou v té době Lyrophon byl. Také se nenašlo žádné rozumné vysvětlení faktu, proč se oboustranné gramodesky Franciska d´Andrade prodávaly za poloviční cenu, než například jednostranné desky Enrika Carusa.

Firma Lyrophon vděčila v době před vypuknutím první světové války za svoji dobrou pozici na trhu firmě Albert Grünbaum - ta jí lisovala gramodesky a niklovala kovové součásti gramofonů. Nahrávací zařízení a jeho provoz Lyrophonu zase zajišťovala další velká německá firma Max Thomas. Obě tyto společnosti se v roce 1911 spojily a o dva roky později je převzal Lindströmův koncern. Ten v té době již vlastnil všechny akcie Lyrophonu, který se pak v roce 1914 spojil s další gramofonovou firmou Dacapo.

Během světové války, kdy se výroba gramodesek v Německu prakticky zastavila, přešla řada německých gramofonových firem na výrobu zbrojních součástek. Firmy Dacapo ani Lyrophon se zbrojní výroby neúčastnily, takže v rámci Lindströmova koncernu vykázaly značnou ztrátu - to nepochybně také přispělo k jejich zániku.

Značka Lyrophon zmizela z trhu v roce 1918 a k její konečné účetní likvidaci došlo v roce 1935.

GABRIEL GÖSSEL