Legendární americký film Bezstarostná jízda (1968), který záslužně pronikl i na televizní obrazovku, samozřejmě není prvním titulem mapujícím protestní vzedmutí mezi americkou mládeží, revoltu, jež přispěla k prolomení strnulých tradic a stereotypů. Už před ní vznikaly snímky o divokých motorkářích, o alternativních životních stylech. Bezstarostná jízda však toto téma uchopila naprosto suverénně a s ohromující dramatickou silou. Spojila se v ní schopnost strhnout přesvědčivým podáním, které ani v nejmenším neprozrazovalo malé profesní zkušenosti svých tvůrců - Dennise Hoppera a Petera Fondy. Oba spolupracovali na scénáři a zároveň si zahráli hlavní role, Hopper se navíc ujal režie. Ještě stojí za zmínku, že teprve tímto snímkem přesvědčil o svém mimořádném talentu Jack Nicholson.

Bezstarostná jízda byla uvedena na festivalu v Cannes a z dnešního pohledu je jistě zajímavé, nakolik ji tehdejší filmoví recenzenti podcenili. Eva Hepnerová píše: Když v divákovi pomine dojem z nádherné fotogenické americké krajiny zručně fotografované Lászlem Kovácsem, zjistí, že se dal poněkud lacino strhnout dílem, jehož autoři hřeší na atraktivnost námětu a vyvažují nedostatky dramatické stavby a myšlenkovou naivitu hezkými obrázky. Ljubomír Oliva se domníval, že autorský tým filmu nic nevysvětluje ani nekomentuje, a proto nepřiblíží hrdiny divákovi, nevyvolá hlubší zájem. Přesto však postřehli dvě základní hodnoty vyprávění - bezprostřednost vyprávění a důmyslně budovanou hudební složku. Písně totiž vytvářejí souběžnou významovou rovinu, která příběh obohacuje o další významové roviny.

Základní ideou filmu je motiv svobody, možnosti prožít svůj život podle svého, nebýt nucen k přizpůsobování a přijímání cizích pravidel. Je to ovšem svoboda, která plně respektuje i svobodu ostatních. Hrdinové vyprávění své přesvědčení nikomu nevnucují, zůstávají jen v pozici pozorovatelů - ale přesto vadí už svým vzhledem. Na trochu výstředních motorkách (záhy poté se staly předmětem módního zbožnění) projíždějí napříč Spojenými státy, zastavují v zapadlých městečkách, vystaveni zlobě a pohrdání místních. Dlouhé vlasy a na první pohled patrná nonkonformnost provokují místní "řádné občany" až k násilnickým činům.

Úterý 17. 7. 2001 PRIMA - 20.50 hodin

Mafián Carmello se provinil proti zásadám své organizace, když se pokusil oblafnout šéfa, a vysloužil si rozsudek smrti. Odsouzenec prchá před zabijákem přes Vídeň do Prahy, kterou mu rakouský kolega ve zločinu doporučil jako bezpečný úkryt. Nikdo z nich netuší, že Češi se za "reálného socialismu" naučili tolika fintám, že ostřílený italský profesionál nestačí koukat. Když si Carmello vyrazí poznávat noční život Prahy, stane se obětí podvodnice a přijde o šaty, peníze i pistoli. Tím ovšem jeho potíže ani zdaleka nekončí. Trochu černou komedii natočil v roce 1981 Juraj Herz, hlavní roli svěřil Mariánu Labudovi. Mafiánského poskoka Fofa hrál Jiří Hrzán, který v době natáčení filmu tragicky zahynul. Po jeho smrti převzal part i masku Miroslav Středa, divák si však nepovšimne, že jednu postavu hrají dva aktéři.

Dále hrají J. Bohdalová, J. Dvořák, R. Hrušínský, J. Kodet, D. Veškrnová, L. Kořínková a další.

Středa 18. 7. 2001 ČT 1 - 20.00 hodin

Scénář televizního filmu Isabela, vévodkyně Bourbonská byl volně napsán na motivy kdysi velmi úspěšné divadelní hry Jiřího Šotoly Cesta Karla IV. do Francie a zpět. Šotolův i Zelenkův text vypráví o poslední diplomatické cestě Karla IV. do Francie, v roce 1377, tedy rok před jeho smrtí. Zatímco v Šotolově hře je ústřední postavou skutečně císař Karel IV., v televizním přepisu se dostala do popředí postava Isabely, matky tehdejší francouzské královny Johany. Je to právě ona, která v TV filmu bere do svých rukou všechny nitky probíhajících dějů - od panovnických vyjednávání o nástupnictví na uherský trůn až po napomáhání vznikající lásce mezi mladičkým Václavem IV. a francouzskou princeznou Margaretou. Díky jejímu důvtipu i smyslu pro spravedlnost je nejen zmařena jedna z důmyslných lstí, o které při podobných panovnických jednáních není nikdy nouze, ale sama Isabela se stává iniciátorkou několika utajených setkání s Karlem IV., svou dávnou láskou.

Tanečník, choreograf a režisér Bob Fosse (1927-1987) využil ve svém snímku All That Jazz (1979) vlastních životních i profesionálních zkušeností. Ve spolupráci se scenáristou a producentem Robertem Alanem Aurthurem vytvořil felliniovskou vizi umělce posedlého svou prací a řítícího se nezadržitelně do záhuby. Joe Gideon (vynikající Roy Scheider) připravuje novou inscenaci na Broadwayi a současně dokončuje film o kabaretním komikovi (narážka na jeho předchozí snímek Lenny). Síly, ubývající díky překotnému životnímu tempu, čerpá z alkoholu, prášků, cigaret a sexu. Ví, že balancuje na hraně, ale nemůže jinak. Při rozmluvách s krásným andělem smrti (Jessica Langeová) se snaží ospravedlnit jako člověk i jako umělec, i když ví, že jeho posedlostmi trpí nejen jeho rodina, ale i spolupracovníci.

Pátek 20. 7. 2001 NOVA - 21.45 hodin

Hlavními hrdiny příběhu, který je nenásilným spojením katastrofického filmu a krimithrilleru, jsou bratři Steven a Brian McCaffreyovi. První patří k nejuznávanějším chicagským hasičům, druhý je čerstvým absolventem hasičské akademie. Přes Stevenův nesouhlas nastoupí Brian k prestižní sedmnácté jednotce. První akce pro něj nedopadne nejlépe, ve snaze dokázat bratrovi, že na to má, zachrání z plamenů ženu, z níž se vzápětí vyklube figurína. Po čase uzná, že na tak náročnou práci opravdu nestačí a nastoupí jako asistent požárního inspektora Rimgalea. Ten právě vyšetřuje podivné výbušné požáry, které jsou s největší pravděpodobností dílem žháře.

Režie Ron Howard. Hrají Kurt Russell, William Baldwin, Robert De Niro, Donald Sutherland, Jennifer Jason Leigh, Scott Glenn, Rebecca DeMornay a další.

Sobota 21. 7. 2001 ČT 1 - 21.50 hodin

Snímek se dočkal značného diváckého ohlasu nejen díky prestižnímu hereckému obsazení obou hlavních úloh (Michael Douglas a Demi Mooreová), ale zejména kvůli své velmi žhavé tematice - sexuálnímu obtěžování na pracovišti - respektive jejímu obrácení. Agresorem tu není muž jako ve většině případů, ale přitažlivá žena, jíž pozice nadřízené dává moc uplatnit svou převahu i v soukromém životě.

Neděle 22. 7. 2001 ČT 1 - 15.40 hodin

Kubáskovo sociální drama Svítání (1933) dokládá, že v prvorepublikovém období nevznikaly jen sladkobolné kýče většinou o tom, jak chudý člověk svou skromností či pílí ke štěstí přišel. Neprávem pozapomenutý film s velkou dávkou přesvědčivosti ukazuje dopad hospodářské krize a masově se šířící nezaměstnanosti. Namísto honosných budoárů se podíváme do chudinských příbytků a přesvědčíme se, že existenční problémy nemají nic společného s komunistickou propagandou.

Kubásek věrohodně ukazuje nejen samotný ekonomický pád jedné dělnické rodiny, ale především narušené vztahy jejích členů, zaviněné sociálními problémy. Ukazuje, jak hmotná strázeň doslova vedla k hladu a následně i k sebevražedným náladám. Vše, čemu bychom byli za normálních okolností schopni vzdorovat, se náhle ukazuje být neřešitelným problémem, dosud zasuté potíže náhle vyhřezávají plnou silou.

Kubásek procítěně buduje obraz svých dělných hrdinů. Soustřeďuje se především na milostný vztah dvou mladých lidí, málem zadušený nepříznivou sociální situací. Leckde narazíme na výrazovou topornost - zejména v herectví je styl ještě poplatný převažujícím melodramatům. Ale film se obešel bez halasných proklamací, vyhýbá se černobílým schématům o zlém továrníkovi a vykořisťovaném dělníkovi, nechává působit střídmost výrazu. Divák si uvědomí, že ztráta zaměstnání bývala nesrovnatelně větší pohromou, než jakou je dnes.

Svítání se vyznačuje pečlivou realizací, obrazová stránka převyšuje ateliérové scény, jaké využívaly běžně natáčené filmy. Všude pozorujeme snahu až dokumentárně zachytit životní podmínky v prostředí, které se na filmové plátno dostávalo jen zřídka. Přes nepochybnou otevřenost a kritičnost byla filmu, na jehož scénáři spolupracoval začínající Otakar Vávra, vyčítána falešná idyličnost: extrémní levici vadilo, že nehlásá nutnost revoluce, že nabízí naději na zlepšení v rámci stávajících podmínek.