V roce 1905 vzbudilo mezi milovníky bel canta všude na světě naprostou senzaci oznámení gramofonové firmy The Gramophone Co. Ltd., že slavná operní diva, sopranistka Adelina Patti (1843-1919), konečně vyslovila souhlas s tím, aby tato společnost zaznamenala na gramodesky její hlas. Nebylo divu: pro tuto první a největší gramofonovou firmu na světě v té době nahrávaly všechny tehdy slavné hvězdy opery (v čele s tenoristou Enrikem Carusem) a do sbírky celebrit jí tak chyběla snad právě jen Adelina Patti, která je dnes považovaná za poslední z řady velkých primadon, tolik charakteristických pro operní kulturu devatenáctého století.

Tato legendární pěvkyně pocházela z hudební rodiny: narodila se v Madridu jako dcera italského tenoristy Salvatora Pattiho a sopranistky Cateriny Bareliové, uznávanými operními pěvkyněmi se staly i obě její sestry Amelia a Carlotta. Sama Adelina měla své první veřejné vystoupení v osmi letech a na operním jevišti debutovala v New Yorku v roce 1859 - tedy již ve svých šestnácti letech - s okamžitým a senzačním úspěchem. Stala se vyhledávanou představitelkou hrdinek oper Ch. Gounoda, G. Rossiniho či V. Belliniho a brzy byla žádanou hvězdou nejvyhlášenějších operních scén po celém světě.

Jako snad každá velká primadona minulosti měla i Adelina Patti pestrý osobní život: poprvé se vdala v roce 1868 za markýze Henriho de Croixe. Odešla od něj v roce 1885 a provdala se za tenoristu Ernsta Niccoliniho, který ji pak provázel na turné po celém světě. Jejím třetím manželem se v roce 1899 stal švédský baron Cederström. Téhož roku se uchýlila na zámek, který si nechala postavit poblíž Brecknocku ve Walesu, a několikrát ohlásila úmysl ukončit svoji triumfální kariéru - nadšené publikum ji však vždy donutilo odchod do ústraní odložit, a tak úplně naposledy veřejně vystoupila až v roce 1912 na dobročinném koncertě v Londýně.

Hlas Adeliny Patti byl koloraturní soprán mimořádné hudební krásy. Své posluchače oslňovala vysokou hudební zralostí přednesu a neexistovaly pro ni prakticky žádné technické obtíže - i ty nejnáročnější árie zvládala s bravurní lehkostí. Není proto divu, že poté, co měla možnost slyšet počátkem dvacátého století z gramofonů s velkými plechovými troubami první nedokonalé gramofonové snímky, kategoricky odmítla kdykoliv propůjčit svůj hlas této technické "vymoženosti" - a to i přes opakované prosby a naléhání vedení firmy GC (netřeba zdůrazňovat, že byly provázené velice lukrativními nabídkami finanční odměny ve výši v té době neslýchané).

Taktika a diplomacie představitelů gramofonové firmy GC ovšem nakonec přece jen slavily úspěch. Poté, co na popud slavného anglického pianisty Landona Ronalda její pracovníci přijeli paní baronce předvést na její zámek v Craig y Nos některé snímky operních pěvců, pořízené tehdy špičkovou technikou nahrávání, prohlásila Adelina Patti, překvapená kvalitou předvedených snímků, že své kategorické odmítnutí nahrávat na gramodesky možná někdy v budoucnosti přehodnotí. Poté, co si toto její vágní prohlášení firma GC vyložila jako definitivní souhlas (a takto je také okamžitě prezentovala veřejnosti), pověřila Adelina Patti svého tajemníka, aby zajistil, že vše bude uvedeno na pravou míru: vedení firmy vzkázala, že pokud vůbec kdy svolí s nahráváním, pak by muselo proběhnout na jejím zámku, kam by se dostavil nejlepší nahrávací technik firmy Fred Gaisberg s příslušnou aparaturou. Pan Gaisberg se pochopitelně dostavil - i s Landonem Ronaldem, dalšími techniky a nahrávací aparaturou - okamžitě. Tajemník je ovšem informoval, že o vlastním datu, kdy natáčení bude realizováno, rozhodne paní baronka dle vlastní úvahy a nálady. Varoval je, že to může být během několika dní, ale možná také několika měsíců - a dal jim k dispozici komnatu, kde mohou instalovat nahrávací aparaturu a čekat na rozhodnutí paní baronky.

Toto vše se událo v prosinci roku 1905 a k vlastnímu natáčení došlo - k úlevě všech zúčastněných - již po několika dnech. Poté, co tehdy dvaašedesátiletá Adelina Patti nazpívala za doprovodu klavíru první árii - Voi che sapete z Mozartovy Figarovy svatby - vyslovila přání okamžitě tento snímek slyšet. Když jí Ronald vysvětlil, že to sice možné je, ale nahrávka se tím zároveň zničí, odvětila paní baronka, že to vůbec nevadí, protože stejnou árii pak nazpívá znovu. Dle svědectví přítomných pak byla Adelina Patti kvalitou záznamu svého hlasu přímo unesena, takže nakonec nazpívala přes dvacet snímků. Natočené matrice technici okamžitě odvezli do lisovny a vylisované zkušební desky pak obratem přivezli předvést paní baronce na nejnovějším modelu gramofonu firmy GC. Ta byla s většinou z nich nadšena a dala souhlas s natočením dalších snímků. Ronaldu Landonovi věnovala jako výraz svých díků za trpělivost, s níž ji více než dva roky přemlouval k natáčení, jehlici do kravaty a manžetové knoflíčky se safírem a diamanty.

Firma GC vydala první sérii 14 jednostranných gramodesek s nahrávkami legendární umělkyně již v únoru roku 1906, a to na zvláštní luxusní růžové etiketě Gramophone "Patti" Record (tyto desky měly také luxusní cenu). V témže roce s ní pak natočila - tentokrát již v londýnském nahrávacím studiu - ještě dalších 9 snímků, z nichž 5 vyšlo v únoru následujícího roku (zbývající se nejspíš nepovedly k úplné spokojenosti umělkyně). Její vůbec poslední snímek natočený v této sérii - španělsky zpívaná Yradierova píseň La Calesera - se z nějakého důvodu nelíbila pro změnu baronu Cederströmovi. Firma GC ji proto několik týdnů po uvedení na trh stáhla z prodeje, takže tato deska se stala jedinou skutečně raritní nahrávkou Adeliny Patti. Její ostatní gramodesky dnes sběratelé nacházejí překvapivě často a navíc ve výborném stavu - kupovali je totiž především dobře situovaní "fajnšmekři", kteří si je také odpovídajícím způsobem považovali a pečovali o ně. Firma GC - později HMV - je navíc vedla ve svých katalozích (v oddíle Snímky jedinečného a historického významu) prakticky až do konce éry standardních gramodesek. U pozdějších lisování ovšem již bohužel zanikají - hlavně ve vyšších polohách - jemné nuance hlasu této výjimečné umělkyně.

GABRIEL GÖSSEL