Tanečník, choreograf a herec Vlastimil Harapes dostal k jubileu dokumentární snímek o svém životě a tvorbě. Autor scénáře a režisér Petr Svárovský jej nazval Nerad se vracím zpět a opatřil podtitulem Vlastimilu Harapesovi k narozeninám. Na ploše 55 minut (právě tolik bude umělci den před uvedením snímku) mapuje Harapesovu uměleckou dráhu od dětských let v Droužkovicích, kde se narodil, přes chomutovskou hudební a taneční školu a první divadelní vystoupení až k velkým sólovým úspěchům na prknech Národního divadla. Zazářil jako Princ v Čajkovského Labutím jezeru, Merkucio i Romeo v Prokofjevově Romeovi a Julii, v Chačaturjanově baletu Spartakus. Dokument si všímá i herecké kapitoly Harapesova uměleckého života (hrál ve filmech Jak vytrhnout velrybě stoličku, Den pro mou lásku, Panna a Netvor) a jeho činnosti choreografické, režijní a řídící. Autoři dali hodně prostoru přátelům a spolupracovníkům, kteří se snaží vydat svědectví nejen o jeho umění, ale i lidských kvalitách. Snímek slibuje - zejména zpočátku, kdy sám Vlastimil Harapes jako průvodce nasadí příjemný způsob komentování sebe sama - svižnou a duchaplnou podívanou. Přísliby se však nakonec nenaplní, snímek brzy ztrácí dynamiku, často se utápí ve slovních klišé. Zejména výpovědi kolegů a přátel jsou čím dál stejnější, postrádají nadhled a alespoň kořennou dávku humoru, jíž by se záplava vesměs pochvalných slov trochu "odbourala". Škoda nevyužité příležitosti; kariéra tak významného umělce by patrně mohla nabídnout víc (a lepšího) materiálu, umělec Harapesova formátu si jistě zasloužil objevnější, nápaditější medailon.

Úterý 24. 7. 2001 ČT 2 - 20.00 hodin

Brány parku hollywoodského Universalu se denně otevírají v devět ráno. V příznivý den projde turnikety až třiačtyřicet tisíc lidí. Michael Taylor je zástupcem ředitele a generálním manažerem parku. Dnes tvrdí: "Lidé jsou filmem fascinováni. Odjakživa je zajímalo všechno kolem natáčení filmů... Každý chce přece alespoň někdy vystoupit z každodenní všednosti. A my to lidem umožňujeme. Každý film operuje s triky a klamem. A klamat, to umíme ze všeho nejlépe!" Hlavní atrakce zábavního parku mají svou filmovou předlohu: Čelisti, Vodní svět, Jurský park, Návrat do budoucnosti. A především triky...

Středa 25. 7. 2001 Nova - 22.30 hodin

Režiséra Terryho Gilliama známe především jako člena skupiny Monty Python, ale zajímavá díla natáčel i poté, co se jako režisér osamostatnil. Nadále však v jeho tvorbě převládá groteskní bizarnost. Svědčí o tom i snímek Dvanáct opic, volně - opravdu velice volně - inspirovaný francouzským experimentálním "fotofilmem" Rampa. Po námětové stránce není film nijak vynalézavý - opět se jedná o katastrofu, která uvrhne budoucí generace do tragického živoření. Proto je jeden z jejich středu vyslán do minulosti, aby spáchanou chybu napravil. Hrdinou je vězeň (Bruce Willis), kterému je poskytnuta šance, aby dosáhl omilostnění. Není to žádný superman, ačkoli mnohdy jedná velice brutálně. Během své několikanásobné mise překonává soustředěný odpor, takže se jednou ocitá v blázinci, jindy jej stíhá policie, nechybí ani mylný výsadek do první světové války. Nemůže přirozeně scházet ani milostná zápletka, ani maniakální hnutí 12 opic, které vypouštějí na svobodu nejen zvířata, ale i zkázonosné viry. Brad Pitt coby šílenec, který toto všechno organizuje, je však zbytečně vylíčen v jednorozměrné karikatuře jako smějící se pošuk.

Gilliam samozřejmě vytváří podmanivou podívanou, plnou znepokojivých odkazů, s důrazem na vizuální bizarnost (třeba jakoby igelitové skafandry, ale též svět podzemí, případně vyhynulý zemský povrch, kde chátrají prázdné stavby) a na vylíčení poměrů v podzemí, kde vládne tuhá diktatura a bezohledné manipulování každým jedincem. V tomto směru lze snad pozorovat jisté stopy slavnějšího Blade Runnera, ale jsou spíše jen vnější, bez patrnějšího spoluprožitku. Film chce poskytnout především zábavu, ale přesto někteří zkoumavci hledají hlubší výklady a uvažují, zda nakonec nesledujeme jen výplod chorého mozku (což hrdina sám také prohlašuje) či zda se nerozvíjí časová smyčka, která jen donekonečna opakuje tytéž výjevy. A Gilliam se spokojeně usmívá, protože Dvanáct opic tak splnilo svůj úkol - diváka opravdu provokují k přemýšlení o tom, co vlastně spatřil...

JAN JAROŠ

Čtvrtek 26. 7. 2001 ČT 2 - 17.55 hodin

Dnes můžete navštívit řetězec hradů na severozápadě Walesu. Vítězný král Edward I. jej budoval jako ochranné pásmo proti stále vzpurnějším obyvatelům a hlavně šlechticům z Walesu, kteří se dlouho nechtěli podrobit nadvládě Angličanů a již po odchodu Římanů postupně zformovali do konce devátého století mocné knížectví. Hradů bylo celkem devět a do dnešních časů se většina z nich dochovala v neobvykle dobrém stavu. Jsou to vynikající ukázky anglických středověkých fortifikací i sídel, a právem tedy patří na seznam UNESCO.

Pátek 27. 7. 2001 PRIMA - 20.50 hodin

Bones a Jack se nikdy v práci nepřetrhli - až šéfovi došla trpělivost a vyhodil je. Při hledání dalšího místa je zaujal nábor do armády. Z kampaně vyplývá, že stačí vydržet měsíční výcvik a čtrnáct dní v akci, - a pak budou mít navždy klid. Podepíšou tedy smlouvu s přesvědčením, že mají konečně vystaráno. Skutečnost se ale diametrálně liší od lákavých slibů verbířů, připomíná spíš nepřetržitou noční můru. Ve výcvikovém táboře kamarádi absolvují měsíc pekla. Poté si mohou zvolit útvar, kde chtějí sloužit. Pamětlivi hesla Vyber si zbraň, která tutově nebude nikdy potřeba, a tím pádem nebudeš muset do války, přihlásí se k ženistům jako čističi vody. A jako s uděláním jsou odveleni do Afriky, kde zuří boje! Bones a Jack si u jednotky naštěstí našli spojence sobě rovné ve vojínech Fredovi a Krystýně. Povedený čtyřlístek ovšem lítá z průšvihu do průšvihu.

Režie Daniel Petrie Jr. Hrají Pauly Shore, Andy dick, Lori Pettyová, David Alan Grier, Esai Morales, Lynn Whitfieldová a další.

 Sobota 28. 7. 2001 ČT 2 - 22.15 hodin

Na zkoumání a interpretaci života a díla Járy Cimrmana se specializují dokonce dva badatelské týmy - svěrákovsko-smoljakovský a skupina Jiřího Šebánka. Není divu, vždyť formát Cimrmanovy osobnosti nejenže přesáhl územní hranice, ale začíná již přesahovat i meze lidského chápání. Z různých končin světa dostáváme zprávy o dalších objevech a dosud netušené činnosti velkého Mistra. Cimrmanologie se stala vědní disciplínou a studijním oborem na četných zahraničních univerzitách...

Druhý z výše jmenovaných badatelských týmů, Salon Cimrman, však na čas bohužel přerušil svou práci. V listopadu 1989 vstoupil solidárně s ostatními divadly do stávky, v níž - na rozdíl od ostatních divadel - setrvává až do dnešních dnů. Na znovuobnovení jeho aktivit má nepopiratelnou zásluhu Český rozhlas. Dne 19. prosince 1998 totiž došlo v Šemánovicích na Kokořínsku, ve známém Společenském minicentru Ondřeje Suchého, těsně spjatého s Českým rozhlasem, k dějinné události: Právě zde obnovil Salon Cimrman po devítileté pauze svou činnost. Připomeňme, že u jeho zrodu stáli cimrmanologové Jiří Šebánek (ten dal kdysi Cimrmanovi jméno a přišel s nápadem pořádat cimrmanologické semináře) a hudebník Karel Velebný (alias dr. Evžen Hedvábný, v jehož domku byl v roce 1966 učiněn nález truhly s rukopisy do té doby naprosto neznámého génia). První představení, které Salon Cimrman v předvánoční době onoho roku 1998 uvedl, byl Cimršantán - exkurze do kabaretu Járy Cimrmana. Záznam z této akce vysílal Český rozhlas 2 - Praha 9. února 1999. Od té doby Salon Cimrman stávku čas od času přeruší, aby uvedl některý ze svých seminářů, a to už nejen pro rozhlas, ale i pro televizi, konkrétně pro ostravské studio. Tak mohla Česká televize natočit sedm dílů Salonu Cimrman. Cyklus, který se nyní dostává na obrazovku, vrcholí zcela původním a novým projektem o objevení hrobu českého génia - kde jinde než na šemánovickém hřbitůvku. V tomto pořadu už obyvatelé Šemánovic nejsou pouhým pasivním publikem, ale etablovali se jako noví adepti oboru cimrmanologie a projevili též netušené herecké vlohy...

V režii Martina Reka účinkují proslulí cimrmanologové v čele s doc. Jiřím Šebánkem: prof. Miloň Čepelka, dr. Martin Zákravský, odb. as. Karel Bartoníček a další.

Neděle 29. 7. 2001 ČT 2 - 16.55 hodin

Anglický král Jindřich VIII. proslul nejen svými šesti ženami, z nichž některé skončily na popravišti (aby se mohl oženit znovu), ale i náboženskými konflikty. Jak známo, roztržku s katolickou církví posléze završil založením své vlastní, anglikánské, jejíž hlavou se nechal jmenovat. Panovníkova robustní, protikladná osobnost mnohokrát přilákala filmaře, avšak v jejím výkladu nepanuje výraznější shoda.

Fred Zinnemann, tvůrce dlouhé řady úspěšných filmů (z televize známe tituly V pravé poledne, Odtud až na věčnost, Šakal), se roku 1966 rozhodl přenést na plátno hru Roberta Bolta, která popisuje stupňující se konflikt mezi despotickým králem a jeho rádcem Tomášem Moorem (1477-1535), státníkem a spisovatelem - mimo jiné autorem slavného spisku Utopia, v němž uvažoval o ideálním státním zřízení.

Člověk pro každé počasí aktualizuje bezvýchodné postavení hluboce věřícího, ušlechtilého člověka, pro nějž přísaha věrnosti vyvěrá z nejhlubšího přesvědčení. Nikdy se nezapletl do nějakého spiknutí proti králi, zvolil svého druhu pasivní rezistenci nikoli nepodobnou počínání Gándhího v našem století. Ačkoli nikdy nezpochybnil svou loajalitu, je jeho postoj vnímán jako vzpoura vůči královské autoritě. Za všech okolností chtěl žít v souladu se svým svědomím, s mravními principy, které celý život hlásal a obhajoval - i tváří v tvář dvorským intrikám, i přes potupné uvěznění. Tragický patos, vyvěrající ze snahy zůstat věrný králi jako vladaři, ale nikoli jako představiteli církve, však dnes vnímáme jako poněkud nadnesený a toporný. Bolt spolu s Zinnemannem chtěli přiblížit, jak přemýšleli a cítili lidé 16. století, ale pokus bohužel nedopadl nejlépe, zřejmě i vinou dosti proklamativních dialogů. Ani Paul Scofield v hlavní roli se neoprostil od určité teatrálnosti. Přesto je snímek cenný svou snahou, aby historické zakotvení nebylo pouhou nezávaznou kulisou, jak se stává v mnohých kostýmních filmech. Ve své době byl tento snímek vysoce hodnocen, jak dokládá i šest Oscarů.