Věra Plívová-Šimková a Drahuše Králová, dnes už téměř legendární "dvojka" režisérek filmů pro děti (např. Mrkáček Čiko, Lišáci, myšáci a Šibeničák, Artuš, Merlin a Prchlíci a řada dalších, z nichž některé natočily společně, jiné každá samostatně), přicházejí s novým projektem. Jejich nový titul Kruh, natočený podle scénáře první z autorek, je určen především devíti- až třináctiletým divákům (nejspíš ovšem dívkám). Tedy věkové kategorii, pro niž se věru netvoří snadno, zvláště ne v čase široké nabídky akčních filmů v televizi i počítačových her.

Příběh desetileté Fanynky je veskrze ze současnosti: současný je námět zasazený do prostředí tvrdého a nemálo riskantního životního rytmu mladičkých špičkových gymnastek, soudobé jsou i reálie, kde nechybí např. motiv rozvedené rodiny. Fanynčinu slibnou sportovní kariéru přeruší těžký úraz. A teprve v této chvíli vlastně začíná "opravdový" příběh, přesněji dramatický zvrat, s nímž se musí vyrovnat malá hrdinka, její blízcí i spolužáci. Nikdo to nemá snadné - ani tvůrci filmu ne, neboť realita je alespoň v první chvíli neúprosná. Proto pochopíme, že autoři nabídnou ve finále náznak naděje: zdravotní stav holčičky se evidentně lepší a slibuje možnost, ne-li pravděpodobnost, že v dohledné době bude chodit. Malí diváci, kteří drží Fanynce palec, si určitě právem oddechnou. Méně věrohodné však už je, že pro toto šťastné rozuzlení kopou všichni jaksi na jednu bránu, kterou autoři vstřícně doširoka otevřeli, pravidla nepravidla. Fanynka má báječné, byť rozvedené rodiče, dále skoro pohádkově idylické prostředí venkovského domu u babičky a dědy; spolužačka, která jí odjakživa závidí školní i sportovní úspěchy, se včas zastydí; k dispozici je i vesnický kamarád Krajíček, který má srdce na pravém místě, atd.

Všechny tyto i jiné berličky Fanynce pomáhají - potíž je jen v tom, že tato "pomoc" nevyrůstá z logiky příběhu, který tak ze slibně se rozvíjející expozice uhýbá do zidealizované, až selankovité polohy. Přičtěme k tomu i značnou bezradnost autorů při scenáristickém ztvárnění i režijním vedení některých dospělých (např. Jiří Pecha a Emílie Vášáryová jako prarodiče). Film se tím poněkud vymyká původnímu záměru: pokud totiž měl (i svým názvem) naznačit, že Fanynku sevřel nesmlouvavý osud do těsných kruhů, z nichž se musí vymanit, pak k tomu přispívá sama jen málo. Většinu za ni udělají jiní, a to je škoda. Zajímavé dějové i psychologické motivy zůstávají nedotažené nebo předčasně uhlazené.

Nicméně lze na filmu ocenit sympatickou snahu i řadu zdařilých jednotlivostí. Např. poutavě - nejen atraktivně, ale i polemicky - ztvárněné prostředí dětského vrcholového sportu s nevyslovenou otázkou, zda je správné odsoudit malé děti k životu v tvrdé řeholi tréningu. Za pochvalu stojí také výkon hlavní představitelky (Pavlína Hermanová), znamenitá hudba (Petr Hapka s použitím hudebních motivů Zdeňka Lišky) či nepřehrávající, civilní Veronika Žilková a Davida Matásek v rolích Fanynčiných rodičů.