Úterý 24. 7. 2001 Český rozhals 3 - VLTAVA - 17.00 hodin

Pro baroko je charakteristické, že skutečnost vidí v rozpětí mezi realitou pozemskou a nebeskou, v jejich vzájemném vztahu. Proto i barokní umělecké dílo vždycky v sobě tají takový moment přesahu pouhé pozemské skutečnosti, kterou do sebe absorbuje, kterou velice realisticky prezentuje, ale zároveň ji ukazuje ve vztahu ke skutečnosti nadpozemské, nebeské, božské. Děje se to mnoha způsoby také v architektuře. Třeba ve vrcholném baroku u Kryštofa Dientzenhofera (1655-1722) je to dynamizací stavby, která působí, jako by se dramaticky odehrávala, jako by se pohybovala a děla, vede diváka téměř jako dramatické divadelní představení až k tomu hlavnímu oltáři, kde celý ten prostor ústí do té nadpozemské skutečnosti. Druhý ze dvou nejvýznamnějších mistrů českého vrcholného baroka (oba se v Čechách již narodili) je Jan Blažej Santini (1677-1723). U něho má ten přesah k božskému povahu idealizace, odhmotňování, spiritualizace stavby a velkou roli v tom hraje světlo. Díky činnosti Kryštofova syna Kiliána Ignáce Dientzenhofera (1689-1751), který spolu se Santinim patří mezi deset nejvýznamnějších uměleckých osobností, jaké kdy u nás žily, se pak ten dientzenhoferský, radikální barok stane rozhodujícím tématem české architektury ve druhé čtvrtině 18. století. Baroko v tom osmnáctém století opravdu prostoupilo celou českou zemi, modelovalo česká města i vesnice, pointovalo horizonty. Krajinná panoramata však byla určena nejen stavbami, ale třeba i alejemi, komponovanými pohledovými osami. To vše vytváří velmi silně podobu toho, co dodnes chápeme jako náš domov. - Více o barokní architektuře se dovíte od doc. dr. Mojmíra Horyny, z jehož přednášky jsme zde volně citovali.