Všimli jste si toho nenápadného slůvka? Další. Poletuje kolem nás denně. Zaručuje dokonalou anonymitu. Nevadí ráčkujícím spoluobčanům. Je hbité.
Každý z nás se čas od času stane dalším. Už když se narodíme. U prvního očkování. Na návštěvě zubní ordinace. U vojenského odvodu. Při svatebním obřadu. V titulcích filmu, jsme-li v komparzním rejstříku. U poštovní přepážky, vyplácející důchod. V krematoriu. Prostě nás nemine.
Nikdo se tím slůvkem nejmenuje. Alespoň pokud vím. A přitom by bylo docela půvabné, kdyby pan Další měl s paní Další dítě, které by se jmenovalo po rodičích, a pak by přišlo další Další a byla by to početná rodina, a kdyby se kdekoli za dveřmi ozvalo "Další!", vešla by přímo horda.
Vzpomínám si, jak v čekárně ordinace vznikal jakýsi samosprávný systém. Kdo přišel poslední, zeptal se, kdo přišel poslední. Posledním byl do té chvíle, kdy přišel další další. Všichni měli situaci pod kontrolou. A všichni bez ohledu na filozofický podtext věděli, že první není nikdy první věčně, zrovna jako poslední nebude poslední na furt, že po něm vždycky přijde další.

Tak jako dvanáct apoštolů na staroměstském orloji. Tak jako předsedové privatizačního fondu. Ale zatímco apoštoly si pamatujeme, po předsedech ani pes neštěkne. Pokud to není třeba hafan z Buštěhradu, kam chodíval do školy Ota Pavel, protože jeho páníček pracoval v Poldovce, huti světově známé značky, kterou si možná pro secesní logo oblíbil jistý architekt, který toužil podnikat - představte si - v hutnictví! Ó, jak podniká dnes? Nemusí. A další předseda zmizel v soukromém sektoru. Senát nestihl. A cosi jako národní majetek - nepatřil nikomu, protože patřil všem - mizí jako loňský sníh. Ota Pavel psal do Buštěhradu učiteli Válkovi, že se v Rakousku zbláznil. Co by se mu asi stalo při pohledu na Poldovku? Na Jawu? A na textilky? A na spousty šikovných rukou, které chtějí pracovat, ale jsou závislé na "inkoustech", "komančích", "bílých límečcích", "managerech", na předsedech a apoštolích? Předsedů je spousta, ale apoštolové došli. Další nečekejte!
Antika tento problém vyřešila Charónem. Ale taky musel někdo přijít a vtisknout převozníkovi do dlaně peníz. Jinak by se do Hádu nedostal. A pokud by Charónovi skočil na špek a nechal si vnutit do ruky veslo? Mohl být u vesla dodnes. S bílým límečkem roztřepeným potem. Ale toto veslo žádný politik světa na mysli nemá.

A tak je život vlastně něco jako čekání na dalšího. My jsme kdesi uprostřed a posouváme se a posouváme se a... Nejvyšší čas zajít do nevěstince! Tam by to slůvko mohlo zaznít přece jen příjemněji.