Francouzská firma Pathé se zabývala asi od roku 1896 úspěšně výrobou fonoválečků - mimo jiné byla první, které se podařilo zachytit hlas tenoristy Enrika Carusa. Ještě v roce 1904 byla v oboru druhou největší firmou v Evropě - denně produkovala neuvěřitelných 50 000 kusů fonoválečků.

Od roku 1906 pak zahájila i výrobu gramofonových desek, a to poněkud nezvyklých parametrů: jako rychlost otáčení zvolila 90-100 otáček za minutu, záznam nezačínal na okraji desky, nýbrž od středu, a byl pořizován hloubkově. Snímací hrot tedy v drážkách po povrchu desky "plaval" od středu gramodesky k jejímu obvodu. Desky této značky se lišily i svým průměrem - výrobce pro ně totiž zvolil hodnoty 17, 29, 35, a dokonce i 50 cm. Desky Pathé zpočátku neměly ani papírovou etiketu - údaje o interpretech byly na střed kotouče vylisovány přímo do hmoty a takto vzniklé drážky písma pak výrobce doslova zviditelnil zatřením bílé hmoty podobné křídě. Obaly těchto gramodesek obsahovaly poněkud zmatečná "důležitá upozorněni", mimo jiné informaci, že hra ploten PATHÉ začíná od středu plotny. Po natažení stroje položí se hrot zvukovky tak, aby spočíval na vnitřním okraji její přesně vodorovné plochy.

Na prvních gramodeskách značky Pathé vycházely zpočátku pouze nahrávky, které byly na jejich matrice hektografickým způsobem převáděny z již dříve natočených fonoválečků. Pokud ovšem byl k takovému přepisu použitý poškozený váleček, mohl posluchač při přehrávání gramodesky slyšet kromě vlastního povrchového šumu desky ještě praskot z válečku - to byl případ právě jedné z gramodesek se záznamem hlasu Enrika Carusa, přepsané patrně z prasklého původního válečku.

První české snímky, určené výlučně pro domácí trh, se na gramodeskách značky Pathé objevily v roce 1909 (přesné datum nahrávky bylo do matrice velice slabě vepsáno jehlou a jeho zrcadlový obraz je vidět ve hmotě desky před počátkem záznamu). Bezkonkurenčně nejvíc jich pro tuto firmu pořídil kapelník Arnošt Herman se svou sokolskou kapelou - a to jak orchestrálních, tak s vokály mimo jiné Valentina Šindlera či Františka Bohuslava (tento zpěvák později oslepl na následky zranění v první světové válce). Najdeme zde i řadu nahrávek operních pěvců - například Karla Buriana, Bohumila Chmelaře, Marie Kubátové či Olgy Valouškové. Další početnou skupinu nahrávek pak tvořily snímky komiků a různých kabaretních zpěváků - Růženy Slavínské, Josefa Sládka, ale hlavně tehdy nesmírně populárního lidového komika Aloise Tichého. O obsahu a úrovni jeho repertoáru - a tedy i dobového vkusu - vypovídají již názvy jím natáčených kreací: Strejda s křenem, Kam to lezou za Terezou, Čupr Lojzíček, Měkosrdcatej, Koktavý kuplet atd.

Přestože veškeré české nahrávky na této etiketě vznikly během krátkého časového období pěti let, nacházejí je dnes sběratelé poměrně často. Žádný poklad ovšem pro ně - už pro svůj pokleslý obsah - nepředstavují. Navíc je není možné přehrávat ani na starých gramofonech na rychlost 78 otáček za minutu vybavených běžnými zvukovkami pro standardní stranový záznam. Ze sběratelského hlediska jsou zajímavé spíše objemné a výpravné katalogy této firmy, které vycházely několikrát do roka.

Po první světové válce začala firma Pathé vyrábět také gramodesky s běžným stranovým záznamem na 80 ot/min o standardních průměrech 25 a 30 cm - nesly označení Pathé Actuelle a etiketa obsahovala upozornění, že je třeba desku přehrávat od vnějšího okraje. Výroba gramodesek s hloubkovým záznamem byla ukončena až někdy po roce 1926, dokonce se v tomto provedení objevily i elektricky natočené snímky. Gramodesky Pathé s hloubkovým záznamem zůstaly na francouzském trhu až do roku 1932.

V Praze měla firma Pathé své generální zastoupení firmou Radio-Lucerna. Ta gramodesky této značky prodávala za ceny od 27 do 42 Kč a dovážela na nich hlavně nahrávky význačných amerických jazzových orchestrů, jako například Synco jazz-bandu či Red Nicholse. Koncem dvacátých let se pak gramodesky této značky objevovaly i na různobarevném šelaku a v nerozbitném provedení také na celuloidu.

I když v meziválečném období žádné další komerční snímky českých umělců již na gramodeskách značky Pathé nevyšly, přesto tato etiketa přinesla řadu významných nahrávek pořízených původně pro Českou akademii věd v Praze, která se v roce 1928 rozhodla založit vlastní fonoarchiv a požádala o pomoc právě firmu Pathé. Nahrávací studio poskytl pro tuto příležitost Čs. Radiojournal a natočeno bylo téměř 500 snímků hudby českých autorů a interpretů. Některé z nich byly později uvolněny do běžného prodeje, nejspíš ale jen v omezeném počtu výlisků. K nejvýznamnějším z nich patří snímky komorního souboru České kvarteto, klavírní hry profesora Josefa Jiránka či nahrávky Lašských tanců a pilek Leoše Janáčka v provedení Orchestru Radiojournalu.

V této sérii nalezneme mimo nahrávky vážné hudby i řadu záznamů mluveného slova v podání různých významných osobností - například básně Viktora Dyka v přednesu autora, Několik slov k sokolstvu v podání paní Renáty Tyršové a četné politické proslovy. Ve velkém počtu byly pořizovány národopisné snímky a také herecké monology. Některé z nich později přelisovaly firmy Ultraphon a Supraphon na svoji řadu Divadelní profily.

GABRIEL GÖSSEL