číslo 31/2001
vychází 23. července

Tipy ČRo

Jde o symfonii stejné délky jako všechny, které v sobotním odpoledním prázdninovém cyklu Světová symfonická galerie zaznějí. A přece právě toto dílo je velmi působivé svou monumentalitou a závažností své hudební výpovědi. Na druhé straně se vůbec nejedná o posluchačsky nepřístupnou partituru, ale naopak velmi otevřenou, sdílnou a především působivou. Většina autorů na řadě svých symfonií demonstruje svůj tvůrčí vývoj - vzpomeňme na Ludwiga van Beethovena anebo Antonína Dvořáka. Jiní se rozhodnou pro tento žánr až v době své skutečné zralosti. To je případ Bohuslava Martinů a v prvé řadě Johannesa Brahmse. Slavný německý novoromantik vytvořil symfonie čtyři a s takovou dokonalostí, že je těžká jakákoliv preference. Evidentně navázal na beethovenovský trend. Díky hlavnímu tématu čtvrté věty bývá 1. symfonie svérázně a možná i trochu s nádechem sarkasmu nazývána Beethovenovou Desátou symfonií. Už od počátečního zvukového masivu a následující bouře první věty, přes jímavou, sentimentem však nikterak zatíženou lyriku druhé věty a náladu plné klidu a jasu třetí věty, až po mohutnou architekturu finale jsme vtaženi do poutavého dramatu. Jedná se opět o dílo náročné, jež předpokládá interpretační vynalézavost. Karajan hrál Brahmse s velkorysým výrazem, který upoutá již v prvních taktech. Znamenitým spolupracovníkem mu byli Berlínští filharmonikové, v jejichž čele stál tři desetiletí.

BOHUSLAV VÍTEK