Léto budiž pochváleno, říkáváme vděčně. A je proč. Kdekdo si chce uchovat jeho hřejivý obraz a přivolávat znovu pocity, jakými nás obdarovalo. A tak se plní videotéky, alba s fotografiemi, přibývají mušličky od moře, kamínky z řeky, a vitríny zas bohatnou předměty, které vypovídají, že je vytvořily ruce lidí, žijících někde daleko, ale přece jen v místech, kde jsme byli i my. Jsme prostě většinou fetišisté. Říkám většinou, takže to neznamená, že všichni. Jsou i takoví, kteří si přivážejí a někde v archivu své paměti pečlivě uchovávají i zkušenosti, poučení a moudrosti. Ty nelze vystavit do skleníku, ale také obohacují a zušlechťují člověka. Jestliže zapadly do úrodné půdy, mělo by to být rovněž vidět i navenek, jak říká jedna omílaná reklama. Tentokrát nikoliv v kýženém vzhledu, ale v činech.

Třeba jste někde ztratili ty kamínky moudrostí a poučení, možná jste se ve spěchu pro ně ani neshýbli. Ráda vám jich několik ze své sbírky předám. Stačí vystřihnout si těch pár řádek a vracet se k nim jako k něčemu, co je dobré stále si opakovat a připomínat, protože to nejsou obyčejné kamínky, to jsou zlatinky z řeky života. Poslyšte tedy příběhy, které právem putují od úst k ústům. Nejdříve jeden pro ty, kteří nedovedou život vychutnat, ale letí jím jako splašení koně.

Je to příběh tibetského mudrce, který žil v míru a souladu se sebou samým i se světem. Prý byl navýsost vyrovnaným a šťastným člověkem. Jeho pověst se šířila dál a dál a kdekdo toužil být také takový. Ale málokomu se podařilo z útržkovitých zpráv napodobit ho, a tak nakonec lidé z jedné vesnice vyslali váženého muže ze svého středu, aby mudrce vyhledal a zeptal se ho, jak dokáže být právě takovým, jakým je. "Je to tajemství?" ptal se návštěvník nesměle. "Není to tajemství," řekl mu muž. "Když jdu, tak jdu. Když stojím, tak stojím. Když sedím, tak sedím. Když jím, tak jím. Když spím, tak spím." Návštěvník zrozpačitěl. "Vy jste asi nerozuměl mé otázce..." A mudrc zopakoval: "Říkám, když jdu, tak jdu. Když stojím, tak stojím. Když sedím, tak sedím. Když jím, tak jím. Když spím, tak spím." "Ale to já přece dělám také," netrpělivě odsekl tázající. "Co je na tom tak zvláštního?" Mudrc se usmál a řekl: "Vy, když jdete, už stojíte. Když stojíte, už si chcete sednout. Když sedíte, už myslíte na jídlo, a když jíte, představujete si spánek. Žijete o překot a tolik vás rozptyluje, co ještě musíte, že si ani neuvědomujete, co právě děláte. A ono je to moc, moc důležité."

Ke kamínku z tibetských hor přidávám trochu písku z pouště od Nilu. Až z Egypta prý přichází zvláštní pověst o prodeji pravdy. Poutník v ní vypráví: "Nemohl jsem ani uvěřit svým očím, když jsem zahlédl obchod s nápisem Prodej pravdy. Prodavačka byla velmi zdvořilá. O jaký druh pravdy bych prý měl zájem: částečnou, či celou?" ?Celou, samozřejmě, nechci žádné klamy, žádné polovičatosti ani účelovosti. Chci čistou, nefalšovanou pravdu!? Odkázala mě tedy do jiné části obchodu. Tam mě prodavač upozornil: ?Cena je velmi vysoká, pane...? ?Kolik že činí?? zeptal jsem se, pevně rozhodnut koupit pravdu celou, ať stojí, co stojí. ?Vaše ideály, bezpečí a víru, pane...,? odpověděl. Odcházel jsem z toho obchodu s těžkým srdcem. Nemít ten vytoužený nákup je asi lehčí než unést pravdu."

Tohle je také hezký suvenýr. Historický starý španělský džbán z dílny Anthonyho de Mella. Kdo by byl řekl, že jednou se to takovými podivnými džbány bude hemžit i u nás? Ale tohle se stalo opravdu dávno, dávno. Jistý holič procházel kolem začarovaného stromu, když tu náhle uslyšel hlas: "Chtěl bys mít sedm džbánků zlata?" Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde nikdo. Přesto se v něm ale hnula chtivost, a tak horlivě křikl: "No, to bych chtěl!" "Jdi tedy hned domů," pravil hlas, "najdeš je tam." Holič celou cestu domů utíkal. Těch sedm džbánků tam našel. Všechny plné zlata, kromě jednoho, který byl plný jenom do poloviny. To mu nedalo spát. Stále na to myslel. Tušil, že nenajde klid, dokud ten džbán neuvidí také plný. A tak nechal roztavit všechny rodinné šperky, nadělat z nich mince, a pak je do toho poloprázdného džbánku nasypal. Jenomže ten byl pořád poloprázdný. Bylo to k vzteku. Šetřil a hladověl, on i celá rodina. Všechno marné. Požádal krále, aby mu zvýšil plat. Dostal dvakrát tolik. Džbán pohltil každý zlaťák, který do něj padl, ale stále zůstal poloprázdný. Král si všiml, jak holič vypadá zuboženě. "Co se s tebou děje," projevil účast, "vypadal jsi šťastně a spokojeně, a to jsi měl nižší plat. Teď máš dvakrát tolik a jsi celý ztrhaný a skleslý. Nemáš ty náhodou sedm džbánů zlata?" Holič překvapením strnul. "Kdo vám to řekl, Vaše Veličenstvo?" Král se jen zasmál. "Přesně takhle vypadá člověk, kterému duch nabídl sedm džbánků. Mně je také jednou nabídl. Když jsem se zeptal, jestli je to bohatství účelné, zda je možno ty peníze utratit nebo se mají jen hromadit, beze slova zmizel. Ty peníze nelze utratit. Nesou s sebou jen nezvládnutelnou potřebu dál a dál je množit. Jdi a okamžitě je dej tomu duchovi zpátky! Pak budeš zase šťastný!"