Za vaší tváří na obrazovce i za tím ostatním, co jste zatím dokázala - úspěšné studium, koncertní vystoupení, úpravy i vlastní kompozice, CD Triny - tuším příběh o energické a cílevědomé dívce. Jak začal?
Stručně shrnout život a nezabloudit v něm, to je dost těžký úkol... Tak třeba takhle: Byla jedna malá černá holčička ze severních Čech, doma hodně milovaná. Že milovaná, zdůrazňuju proto, že to vyvážilo všechno nepříjemné, s čím jsem se později setkala - ve škole i potom v zaměstnání. Doma nás bylo osm dětí, maminka měla co dělat, aby stihla dobře se o nás postarat, nakrmit, vypravit do školy. Víc nestihla. Tatínek byl od rána do noci v práci a snažil se vydělat peníze, abychom měli co jíst a něco na sebe. Nežili jsme lehce, ale měla jsem domov, a řekla bych, že z tohoto prožitku čerpám dodnes svou jistotu. Ať byl svět jakkoliv složitý, věděla jsem, že když vejdu do dveří bytu, mám tam lidi, kterým věřím a kteří mě mají rádi. Z toho jsem silná a máloco mě porazí. Doma jsem vždycky našla pochopení.

Vaši rodiče asi neměli moc příležitosti se vzdělávat...
Tatínek měl tři třídy základní školy a celý život manuálně pracoval. Ale byl vnímavý a leccos věděl. Dodnes ho podezírám, že se někde tajně vzdělával. Třeba z našich učebnic. Pamatuju se například, že jsem se na střední škole učila typologii a snažila se ho poučovat. "Ty seš sangvinik kombinovaný s cholerikem," vykládám mu s přehledem právě získaných vědomostí. A táta na mě chvíli koukal a pak můj výklad doplnil a upřesnil. Bylo vidět, že ty termíny znal, jen jsem zírala. To se mi stalo častěji, třeba s matematikou - k výsledkům sice došel jiným postupem než já, ale byly správné. Táta byl pro mě vždycky partner.

Jak jste se dostala na střední školu?
V deváté třídě pořádal úřad sociální péče pro romské dívky sociálně zdravotní kurzy, a já se asi dvou zúčastnila. Tam se nás ptali, co chceme v budoucnu dělat. Já řekla, že bych chtěla jít studovat, nejspíš pedagogickou školu. Znali finanční poměry naší rodiny a chtěli mi pomoci, proto mi udělali nabídku. Tak trochu spiklenecky jsme se domluvili, že mě podpoří - ovšem s podmínkou, že dostuduji. To bylo jediné, co po mně chtěli. A ještě řekli, že když budu mít prospěchový průměr do 2,5, budu dostávat i jakési stipendium, tuším asi pět set korun měsíčně. Z toho jsem si pak mohla pořizovat školní pomůcky, ušetřila jsem si i na první džíny. K přijímacím zkouškám jsem jela tajně. Doma jsem ukázala až písemné rozhodnutí o přijetí. Táta byl na mě pyšný, nejspíš proto, že jsem to nevzdala.

A po maturitě?
Šla jsem učit do mateřské školy v Žatci a cíleně se věnovala romským dětem. Mám na ty roky krásné zážitky, ale taky některé zvláštní. S dětmi to šlo dobře, horší to bylo kupodivu s rodiči - ano, s těmi romskými. Dali si leccos říct od bílé učitelky, ale ode mě už míň. Asi proto, že jsem jejich prostředí dobře znala, viděla do nich trochu hlouběji. Nemohli nic schovávat a cítili se jako obnažení. To jim nebylo příjemné, zvlášť když jsem po nich něco chtěla. Ale nakonec si přece jen zvykli.

Kdy jste začala zpívat?
Veřejně brzy po maturitě. Vystupovala jsem s Václavem Neckářem a s Bacily, později s dalšími kapelami. Ale to už jsem se přestěhovala do Prahy a studovala na státní konzervatoři na Rejdišti obor zpěv.

Studovala jste při práci a přitom vystupovala?
Té práce zas bohužel nebylo tolik, spíš jsem tedy studovala. V šestém ročníku konzervatoře - řekla bych, že tak akorát - jsem otěhotněla. Absolvovala jsem v červnu a v červenci už bylo na světě miminko. Tím mi začala nová éra. Neodstartovala jsem obvyklou cestou jako mnohé mé spolužačky - jako čerstvá absolventka rovnou do muzikálu. To jediné mě tehdy snad trošku mrzelo. Kamarádky z ročníku mi říkaly, jak je to tam úžasný - a já zatím byla tři roky doma se synkem.

Nepociťovala jste to trochu jako zdržení?
Ale ne! Byla jsem s ním ráda. Dalo mi to sílu, náboj, možná i sebejistotu - smysl života. Vůbec všechna ta poznání, která člověk hledá a dlouho přesně neví, co znamenají. Myslím, že jsem s dítětem hodně zmoudřela a připadám si den ze dne bohatší. Stejně jako snad každá ženská, která má dítě. A to ostatní, kariéra, úspěch, vždycky může počkat.

Jak se zrodil projekt romských písniček Triny?
Začalo to nenápadně: byla jsem na mateřské dovolené a navštěvovaly mě kamarádky, s nimiž jsem vystudovala konzervatoř. Vyprávěly o muzikálech, o životě "venku", o zpívání, a jak jsme tak klábosily, napadlo mě - co kdybychom zkusily něco společně, například romské písničky? Předvedla jsem jednu, dvě, líbily se jim. A protože to jsou muzikantky, snadno se přenesly přes to, že ty písničky mají jinou melodiku, rytmus, cítění, že se zpívají jiným jazykem. Naučila jsem je nejprve jednoduchou melodii, první hlas, pak k tomu zazpívala druhý, potom třetí... Nakonec jsem je přesvědčila, že se do toho doopravdy pustíme. Možná na začátku ani nečekaly, že se nám to opravdu podaří dovést do finále a prosadit desku. Ale já do toho měla velkou chuť a kamarádky ji získaly taky. Vždycky jsem věděla, že to chci udělat, a udělala jsem to. Navíc jsme měly brzo možnost si písničky ověřovat na vernisážích, festivalech a koncertních pódiích, což je moc dobře.

Ta deska je pozoruhodná také tím, že úpravy písniček jsou velmi bohaté, neobvyklé, posluchač v nich vnímá i jinou, nejen romskou melodiku či rytmus. Kolik je tam vašeho autorského vkladu?
Asi to nezní přesně tak, jak jsem slýchávala doma, v okolí naší rodiny. Pravda je, že hodně jsem si domyslela, ani to jinak nejde. Šlo mi i o to, aby písničky zněly jinak, moderněji, než se dosud romské melodie hrály. Ale typicky romská témata jsou zachována. Jistě mě ovlivnilo leccos, co jsem z etnické hudby znala, například mi v té době učaroval jeden černošský soubor - šest žen, které zpívají á capella, bez nástrojů. Úžasně vedené hlasy. Ale těch vlivů bylo asi víc.

Na bukletu desky jsou texty písniček, které jste přeložila z romštiny do češtiny. Umíte dobře romsky?
Myslela jsem si, že umím, domluvit se nebo něco přeložit není pro mne problém. Ale pak jsem si pořídila česko-romský slovník a našla v něm spoustu výrazů, o nichž nevím, že vůbec existují. Ten jazyk je daleko bohatší, než jsem kdy tušila.

Jak jste se dostala - vy, zpěvačka - k práci v televizi?
Celkem jednoduše. Asi před dvěma lety skončil muzikál Krysař, v němž jsem účinkovala, a najednou nebyla práce. Další muzikály, které se v té chvíli nabízely, mě nezajímaly, rozhodně nepřijímám každou nabídku. Takže - co dál? V České televizi v té době hledali nové hlasatelky a můj muž, který v televizi pracuje, mě vybídl, jestli to nechci zkusit. Ten večer jsme se tomu zasmáli, nicméně druhý den práce stále nebyla a já si řekla, že do té televize na konkurz přece jen zajdu. Chtěli po mně několik textů - jeden zpaměti, druhý vlastní, a sestylizovat úvod k pořadu. Opravdu mě překvapilo, že jsem nakonec uspěla, protože pod časovým nátlakem se mi dělá dost špatně. Navíc - vždyť jsem neměla potřebnou kvalifikaci a taky se necítila nejlíp v té strnulé, naškrobené pozici před kamerou.

Trvalo vám dlouho, než jste v záři reflektorů zdomácněla?
Já se ještě pořád necítím docela jistá, možná jsem na začátku náročnost téhle profese trochu podcenila. Je to vždycky velké napětí, současně si musím hlídat příliš mnoho věcí. Dokud běží kamera, stále si připadám nepřirozená, škrobená. Hned po vysílání jsem zas normální holka, klidně žertuju s kolegy. Každé hlášení se natáčí a já si to pak doma pouštím, někdy je to skoro za trest. Ale vidím všechny chyby a režiséři mi pomáhají se jich zbavovat. Učím se zkrátka za pochodu.

Ale přesto - dělá vám něco radost?
Vlastně až teď mi dochází, o čem hlasatelská práce je a jaký má smysl. Třeba pro osamělé lidi, kteří kteří jsou staří nebo nemocní a nemohou nic jiného, než se celý den koukat na televizi. My hlasatelé jsme snad jediní, koho mají, kdo se na ně usměje a popřeje dobrý den a příjemný zážitek. A pak je tu další věc. Občas potkám Romy, kteří říkají: "Ani nevíte, co pro nás znamená, že tam jste..." Je to asi pravda, pro někoho to může být moc důležité. To, že mě vidí na obrazovce, třeba motivuje jejich děti - vidí, že taky mohou někam dojít, něčím být...

Zdá se mi, že to berete trochu podobně, jako kdysi práci ve školce: jako most mezi Romy a "těmi druhými".
Možná. Ale když jste už zvolila výraz most, musím něco dodat. Takový most je v každém z nás. Jaký bude, kolik toho unese, to záleží jen na nás. Nechápu, jak někteří lidé vydrží sami se sebou, jak dokážou někomu psychicky nebo fyzicky ublížit, vyřadit ho ze svého středu! A přitom jen proto, že se jim nelíbí jeho obličej, nebo o něm slyšeli něco špatného či měli s jedním či dvěma z té komunity špatnou zkušenost. To zobecňování by si přece neměl nikdo dovolit. Zaráží mě, kolik takových lidí pořád je a jak je v nich ta zloba nakumulovaná. Proč na sobě nepracují, proč nedají sami sobě šanci? Přece když dám šanci druhému, dávám ji i sobě.

AGÁTA PILÁTOVÁ