Prudký vichr zvedal oblaka prachu a písku a poryvy silného větru občas zalomcovaly automobilem, ve kterém jsem mířila ke stolovým horám na severovýchodě Arizony nazývaným španělsky mesas a obývaným odpradávna indiány kmene Hopi. Za zády jsem zanechala uspěchaný křiklavý svět Ameriky a mířila do země lidí, kteří dodnes uchovávají prastaré tradice a zoufale odolávají okolnímu světu, který se je snaží pohltit. "Lidé míru" - tak si říkají členové nepočetného indiánského kmene Hopiů, kteří už po staletí obývají nehostinné vyprahlé končiny stolových hor na severu Arizony. Hopiové, kteří ve svých vesnicích pobývali dávno před příchodem Španělů a poté Američanů do Nového světa, si dodnes zachovávají své tradice a náboženství.

Z náhorní plošiny s půdou rozpukanou suchem jsem se v autě vyšplhala na takzvanou první mesu, stolovou horu, na jejímž strmém útesu leží jedna z nejfotogeničtějších hopijských vesnic Walpi. Na úzkém skalnatém ostrohu se tísní slepenice kamenných jednopatrových domků barvy pálené hlíny, které splývají s okolím. Vesnice Walpi, původně přemístěná na konci 17. století Hopii na ostroh na obranu před španělskými nájezdy, se musí dodnes obejít bez vody a elektřiny. Mou průvodkyní byla mladá dvaadvacetiletá indiánka Hopi Hazel. Zachumlané v bundách jsme se v doprovodu toulavých psů prodíraly poryvy větru, který nám vháněl do očí mraky prachu. Hazel mne zavedla na ústřední místo vesničky Walpi, otevřené prostranství s udusanou zemí, v jehož středu stojí pískovcový kámen, kterému Hopi indiáni říkají hadí podle klanu, který vesnici obývá. Okolo kamene bizarních tvarů pořádají Hopiové z Walpi své tradiční obřady a tance. Maličká vesnička Walpi má pět takzvaných kivas, obřadních místností vybudovaných částečně pod zemí, do kterých se vlézá ze střechy po žebříku. Hazel, která sama patří do hadího klanu, přátelsky líčí běžný život v hopijské vesnici, který se točí hlavně okolo četných tradičních obřadů, jejichž cílem je především žádat desítky hopijských božstev, takzvaných katsin, o vláhu a bohatou úrodu.

Když se rozhlédnete ze skalnatého výběžku vesnice Walpi po nedozírné pusté náhorní plošině, občas zahlédnete vyprahlá prašná políčka. Hopijové jsou experty v takzvaném suchém pěstování. Na nehostinném území, kde vegetační období trvá pouhých 133 dnů a za celý rok spadne jen 30 centimetrů srážek, je zázrak, že se Hopiům daří po staletí pěstovat kukuřici, tykve, fazole a bavlnu.

Hazel mne rychle zasvěcuje do tajů hopijského světa. Malý kmen čítající asi 10 tisíc členů je rozdělen do 12 klanů a několika prastarých vesnic, které jsou rozmístěné na třech mesách. Některé tradiční vesnice se považují za naprosto autonomní a jejich chod řídí kikmongwi - náčelníci vesnic. Hopiové čelili po staletí náporu Španělů a Američanů, největším nepřítelem jsou ale sousední členové početného a bohatého indiánského kmene Navajo, se kterým Hopiové vedou dodnes hořké spory o půdu. Americká vláda se k Hopiům stejně jako k ostatním indiánským kmenům chovala krutě. U Hopiů navíc došlo k paradoxu, že jim americký Kongres vyhradil rezervaci milostivě na místě, které bylo dávno před příchodem bělochů hopijskou zemí. Na nehostinných stolových horách neuspěli ani křesťanští misionáři. Hazel říká, že Hopiové, kteří přijali křesťanství, nejsou na indiánských obřadech vítáni. Kromě křesťanství odmítají Hopiové i další fenomén, který se zabydlel na řadě ostatních indiánských rezervací: kasina a hazardní hry. Hopiové jsou přátelští, zároveň si ale chtějí uchovat svůj svět navzdory hordám turistů vyzbrojených fotoaparáty a videokamerami. Na celé rezervaci Hopijů je přísný zákaz fotografování, nahrávání a dokonce i malování či skicování. Když jsem navštívila na Druhé mese hopijské muzeum, nesměla jsem si dokonce ani psát poznámky. Hopijové ale vědí, co dělají. Jejich obřady a tance nejsou podívanou, ale duchovním obřadem. Zvědavci nejsou vítáni.

Hopijská rezervace kontrastuje svou chudobou a strohostí s americkou hojností a nenasytností. Hopiové se o svou sklizeň dělí, všechno dělají dohromady. Hazel vypráví, jak její rodiče byli coby děti doslova odvlečeni vládními úředníky do internátních škol, kde jim byli ostříhány vlasy a dostali nařezáno pravítkem, když mluvili rodným jazykem. Kulturu svých otců a matek zapomněli a museli se všemu učit znovu po návratu domů. Hopijská kultura je stále živá, indiánský kmen se ale potýká s velkou nezaměstnaností a řadou problémů. Z nuzných baráčků vesničky Walpi vykukují ošlehané tváře žen a mužů, kteří nabízejí své řemeslné výrobky. Některé krásné, jiné neumělé, v drtivé většině velmi drahé. Výroba dřevěných bůžků katsin, keramiky, košíků a stříbrných šperků je pro řadu indiánů jediným zdrojem obživy. Jak si postěžoval ředitel hopijského družstva stříbrotepců Milland Lomakem, sousední Navahové navíc začali kopírovat unikátní hopijské bůžky katsiny, které často nechávají hromadně vyrábět v Číně a prodávají je za pakatel americkým turistům. Hopijské katsiny - krásné, ale drahé - pak zůstávají na pultech obchodů se suvenýry.

Hopijové přežívají podobně jako jejich předchůdci, záhadní Anasaziové, chráněni skalnatými srázy, ze kterých ale mizí jeden důležitý zdroj života: voda. Ve světě americké společnosti, kde je vše nahraditelné a vše lze přemístit, je vytrvalost jednoho malého kmenu setrvávajícího po staletí na pár skalnatých ostrozích vpravdě nevídaná a obdivuhodná.