Podle nejprestižnější publikace, shrnující vůbec první zvukové nahrávky významných operních pěvců (R. Bauer: Historical records 1898 to 1908/9), natočil slavný ruský pěvec Fjodor Ivanovič Šajlapin (1873-1938) své první gramofonové snímky v roce 1901 v Moskvě. Existují ale i svědectví, která naznačují, že vůbec první Šaljapinovy nahrávky mohly být pořízeny úplně jindy a úplně jinde. Jaký je tedy příběh prvních nahrávek tohoto nejslavnějšího basisty, jakého kdy Rusko mělo?

V roce 1962 objevil jeden leningradský sběratel v archivech místní Veřejné knihovny Saltykova-Sčedrina plakát s následujícím oznámením: "Večer zvukových záznamů z vylepšeného amerického fonografu Thomase Alvy Edisona. Předvede pan Schreder. Schváleno moskevskou cenzurou 20. ledna 1897." Mezi řadou snímků uvedených v kategorii operních árií byl i fonováleček číslo 10/2 - "NERO, přednáší Šeljapin". Tento váleček by ovšem musel Šaljapin (jeho jméno bylo zpočátku často komoleno) natočit již v roce 1896, protože není pravděpodobné, že by organizátoři večera stačili zajistit jeho nahrání, začlenění do programu a schválení cenzurním úřadem během několika prvních dnů roku 1897. V letech 1896-1902 pak nahrával Šaljapin na fonografické válečky ještě nejméně při třech příležitostech, i když přesná data dnes již nejsou k dispozici. V žádném z těchto případů však nešlo o snímky komerčního rázu, nýbrž o soukromé nahrávky.

Obtížněji se dnes ovšem zjišťuje datum, kdy Šaljapin nahrál svoji první gramodesku. V archivech gramofonové firmy The Gramophone Company se žádné příslušné nahrávací listy nezachovaly, a tak se historikové pokoušeli relevantní informace najít ve článcích a knihách různých průkopníků zvukových záznamů, hlavně ovšem proslulého nahrávacího technika firmy The Gramophone Co. Freda W. Gaisberga (pořídil pro tuto společnost mimo jiné první snímky Enrika Carusa). Gaisberg ovšem paradoxně celou záležitost zamlžil - ve svém nekrologu na Šaljapina, publikovaném v časopise The Gramophone v květnu roku 1938 pod názvem Šaljapin, jak jsem ho znal, totiž napsal: "Měl jsem tu čest pořídit první Šaljapinovy nahrávky v Petrohradu v roce 1902. Toto první nahrávání je pro mne nezapomenutelné. Přemluvili jsme ho, aby nastoupil do čekajících saní, a když pak vstoupil do nahrávací místnosti, byl bouřlivě pozdraven sborem a orchestrem, očekávajícím ho trpělivě již několik hodin. Byl toho večera neúnavný - hlas měl ve skvělé formě, a tak se nahrávky vršily jedna na druhou až do jedné hodiny po půlnoci. Z úspěšné práce měl takovou radost, že na závěr večera pozval celý sbor i mne do restaurace Strielka, abychom si tam poslechli cikánské zpěváky a hudebníky. Museli jsme si najmout dalších šest či více saní a pak jsme se za třeskutého mrazu vydali na hodinovou cestu sněhem. A je zajímavé pomyšlení, že některé z nahrávek, které jsme onoho večera pořídili, zůstávají dodnes v katalogu firmy HMV."

Fred Gaisberg psal svůj nekrolog nepochybně v chvatu, spoléhaje jen na paměť, aniž by nahlédl do svých deníků. Bohužel téměř žádná fakta v jeho článku neodpovídají skutečnosti, neboť:

1. V roce 1902 Fred Gaisberg v Rusku vůbec nebyl.
2. Šaljapinovy první desky byly natočené v Moskvě, ne v Petrohradu.
3. U tohoto prvního nahrávání nebyl ani sbor, ani orchestr. Šaljapin totiž natočil šest písní a árií, a to pouze za doprovodu piana (lze tedy jen těžko říci, že se nahrávky vršily jedna na druhou).
4. Restaurant Strelná (ne Strielka) s proslulými cikánskými umělci se nacházel v Moskvě, ne v Petrohradu.
5. V době, kdy Gaisberg psal svůj nekrolog, byly první vzácné Šaljapinovy gramodesky již více než třicet let (od roku 1907) vyřazeny z katalogů firmy HMV.

Jak je možné, že se jindy tak akurátní Gaisberg ve svém nekrologu tolik odchýlil od pravdy? Nejspíš se mu v paměti propojily dvě úplně rozdílné události: okolnosti úplně prvního nahrávání se Šaljapinem a průběh jeho prvního (z celkem čtyř) nahrávání s tímto pěvcem, ke kterému došlo v Moskvě koncem léta roku 1910. Ale i tak nelze věřit slovům o saních a sněhu, protože koncem srpna bývá v Moskvě obvykle velice teplo.

Sovětský muzikolog doktor Boris Semjonov, autor první Šaljapinovy diskografie z roku 1950, klade vznik oněch prvních legendárních nahrávek do roku 1901. Z faktu, že Gaisberg v roce 1902 v Rusku vůbec nebyl (zatímco v roce 1901 ho navštívil dvakrát), si nejspíš odvodil, že Gaisberg musel Šaljapina nahrávat při jedné z těchto návštěv. Tento jeho předpoklad je navíc nepřímo podpořen i v prestižní knize Rolanda Gelatta Báječný gramofon, kde její autor mimo jiné uvádí: "V roce 1901 vyšly první příklady desek s později proslulými červenými etiketami. Mezi pěvci, kteří byli pro tuto řadu gramodesek s novou etiketou vybráni, se objevil i tehdy osmadvacetiletý Fjodor Šaljapin, hvězda carské opery..."

Další sovětští autoři si ovšem dali práci a srovnali data Gaisbergova nahrávání v Rusku v roce 1901 s tím, co je známo o místech Šaljapinova pobytu ve stejné době. První Gaisbergova návštěva Ruska trvala od 25. března do 5. dubna - v té době ovšem Šaljapin zpíval v Miláně a vrátil se do Moskvy až 17 dubna. Gaisberg pak přijel do Ruska znovu začátkem června a nahrával až do konce téhož měsíce v Petrohradu, Moskvě a Nižním Novgorodu. Šaljapin odjel v květnu na dovolenou, pak navštívil svého umírajícího otce, odjel do Samary a do Moskvy se vrátil až 12. července - tedy dlouho poté, co Gaisberg z Ruska odjel.

Skutečností tedy je, že Gaisberg se ani v roce 1901 nemohl se Šaljapinem setkat. Ač se tento legendární nahrávací technik pasoval na jakéhosi Šaljapinova "objevitele", měl s touto pěveckou hvězdou vlastně dost smůlu: když se s ním konečně sešel v roce 1907 v milánském nahrávacím studiu firmy The Gramophone Co., všechny snímky, které s ním tenkrát pořídil, byly označené za nepovedené, a proto vůbec nevyšly. Úspěšně se mu tedy poprvé podařilo pořídit záznam Šaljapinova hlasu až v roce 1910 v Moskvě.

Zůstává tedy už jen prostá otázka: kdo a kdy vlastně pořídil první Šaljapinovy nahrávky na gramodeskách?

(Pokračování v příštím čísle TR)