Když jsem vám telefonovala, abych si domluvila náš rozhovor, byla jste na nákupu...
...ale já myslím, že lidé vědí, že herci musí jíst. Myslím, že nemají o našem životě zkreslené představy a vědí, co si můžeme dovolit. V tomto smyslu je herectví profese jako každá jiná. Jinak je to možná s Madonnou, ale čeští herci nejsou takové hvězdy, aby nenakupovali. Ovšem i přesto herci a zpěváci vždycky vzbuzovali závist a je úplně jedno, jestli vydělávají deset tisíc nebo třeba osmdesát. Ten, kdo je známý, kdo je lidem na očích, se lehce kritizuje, protože platí, že na sebe člověk nevidí. Když praskne skandál na někoho z tohoto světa, všichni mají pocit, že jde o něco strašně nemorálního, ale že kolikrát totéž udělá jejich manžel nebo třeba soused, je jakoby něco jiného. To se schová pod zástěru. Pro ty, kteří jsou viditelní, platí přísnější kritéria než pro kohokoliv jiného. Morálka je jakoby větší. Ale myslím, že to tak vždycky bylo, je a bude a nedá se s tím nic dělat.

Ale přízeň diváků určitě také potěší...
Samozřejmě, ale jsou situace a projevy spojené s popularitou, které mně vadí. A česká povaha má dost negativních rysů. U nás, když někdo něco umí, musí být za to potrestán. A netýká se to jenom herců. V Činoherním klubu hraju v představení, které se jmenuje Deskový statek aneb Malá česká realita, která komicky vypráví o nešvarech české povahy. Hra je z roku 1908 a je neuvěřitelné, kolik v ní najdete podobnosti s dneškem. Zjistíte, že politické intriky, úplatky a podvody existovaly i tehdy. Jinak by taková hra nevznikla.

Jste jednou z nejčastěji obsazovaných českých hereček. Co je rozhodující, abyste roli přijala?
Scénář, téma, o kterém vypráví. V loňském roce jsem přijala úplně všechny nabídky. Ať už šlo o Šípkovou Růženku, Otesánka, Deník šílené manželky, Kruh nebo seriál To jsem z toho Jelen, byla to nesmírně zajímavá témata velice dobře mapující problémy ženského světa. Někde ve svém nitru jsem po takových tématech toužila - jak po emancipované ženě, rozervané matce či nešťastné podnikatelce, tak po ženě, která nemá peníze a chce dětem přilepšit. Myslím, že ty filmy mohou být i divákům blízké, protože se zabývají otázkami, na které mnoho z nás hledá odpověď.

Je něco, co jste díky těmto rolím v sobě našla, něco, čím vás obohatily?
Spíš mně pomohly zbavit se nějakých svých zážitků, něčeho, co jsem znala, a tak jsem přesně věděla, o co jde. Všechny postavy se mi hrály dobře, protože téma jsem měla zmapované. Ale na druhé straně v Činoherním klubu hraju v Deskovém statku dvacetiletou holčičku a dělá mi problémy vrátit se zpět do věku, kdy omdlíváte, když na vás mužský sáhne. To je pro mě problematičtější než hrát matku, která je úplně vyřízená z dětí, z práce, z nemoci - taková role je mi prostě bližší. Už proto, že můj život se příliš neliší od životů mých vrstevnic, žen, které nezískaly majetek restitucí, ale musí si na svoji obživu vydělávat prací, matek, jejichž děti nenosí pokaždé samé jedničky. Zkrátka těch, které žijí naprosto běžným způsobem.

Ale jistě jste někdy přemýšlela o tom, proč tomu tak je.
Možná nemám takové sebereflexe, abych dávala sama sobě vysvědčení. Nemám čas přemýšlet o svém životě a možná je to lepší. Kdybych měla den volna, určitě bych si vymyslela nějakou nemoc, protože jsem hypochondr. Nemám čas přemýšlet o tom, co má smysl nebo nemá. Nerozebírám věci. Neprožívám filozofující období, teď mám praktické období.

Jak ovlivňujete život svých dětí, co jim vštěpujete?
Stačí mi, když budou zdravit. To je hodně důležité, protože když se naučí zdravit, je vidět, že se nebojí, že si věří. Mnoho lidí se stydí pozdravit nebo neví, jestli má říct ahoj nebo dobrý den, a tak raději neřeknou nic. Když děti budou vědět, že mají pozdravit, když někoho známého potkají, když budou vědět, komu mají podat ruku, myslím, že se budou umět postavit k celému životu. Pozdravit a podat ruku je první krůček k tomu, aby se v životě orientovaly.

A jak děti ovlivňují vás?
Hodně. Jsou pro mě největším kritikem, ale opravdu všeho - od chování až po oblékání. Ačkoli, co se týče oblékání... S pěti dětmi neřeším, co se nosí a co si mám vzít na sebe, někdy dokonce ani jestli je zima nebo léto. Pro mě je podstatné, abych ráno našla pravou a levou botu. Jsem ráda, když na mě nějaké věci zbudou - mnohdy totiž odcházím poslední.

Jakou roli hrají ve vašem životě peníze?
Peníze jsou důležité, protože život je strašně drahý. Ale mám své hranice. Dostala jsem například úžasnou nabídku na focení do Playboye za neuvěřitelné peníze, které bych normálně vydělávala rok. I přes lákavý honorář jsem odmítla. Jsem toho názoru, že moje tělo je takové moje soukromí, a vím, že by mě lehce nabyté peníze netěšily. Ne každou nabídku přijmete. Člověk musí zvažovat. Žádnou práci nedělám jenom kvůli penězům, proto, že si chci vydělat. Nepopírám, že peníze jsou příjemné, ale pokud jde o mě, vždycky mě práce musí bavit, musí mě to, co dělám, svým způsobem oslovit, těšit, musím chtít to dělat. Kdyby mi šlo o peníze, nehrála bych v divadle, kde se plat pohybuje kolem deseti tisíc hrubého. Takže o jakých penězích mluvíme?

Řekla jste, že máte své profesionální hranice. Ale kde je hranice, kterou byste nechtěla překročit jako žena?
Odpovím příběhem. Moje dcera byla před časem se svými sourozenci a kamarádem na horách - čtyři kluci a jedna holka. Telefonovala mi, jak už nechce žádného chlapa vidět. Všichni seděli u televize, zatímco ona vařila, myla nádobí a topila. Přiznala, že vlastně ani nechtěla, aby jí pomohli: "Než by to oni udělali, mám to třikrát rychleji sama." Moje rada byla jasná: "Právě něco takového ženská nesmí udělat. Na tuto větu si dávej pozor. I když se chlap do práce zapojí, stejně toho na tebe aspoň půlka zbude. Nikdy programově nedokazuj, že jsi rychlejší a lepší. I když jsi, utrápíš se a dopadneš jako já."

Je tolerance předpokladem, aby vztah muže a ženy vydržel?
Myslím, že tato vlastnost je nezbytná pro existenci celé zeměkoule. Tolerance je důležitá na jevišti, v životě, v metru, i třeba na křižovatce. Vadí mi, když někomu dám přednost a on ani nepoděkuje.

A dokážete svou nelibost dát najevo?
Dokážu být nepříjemná. Vím i to, že nejsem moc oblíbená.

Dokážete si jít za svým? Máte pevnou vůli?
Vůbec nad tím nepřemýšlím. Někdo mi zavolá a pokud se mi nabídka líbí, přijmu ji. Nepřemýšlím o vůli ani o tom, co chci, možná jsem taková myška v kolečku, která pořád běhá a neví proč. Jak jsem řekla, nemám filozofické období, nemám ani období vůle a přání, teď mám prostě období, v němž vymýšlím, jak všechno stihnout.

Stihnete se vůbec někdy podívat na televizi?
Ale ano, například brzy ráno, když nějaké dítě nespí, vidím úžasné pořady... Na hrané věci se moc nedívám, protože hraní si užiju dost, a tak mě spíš zajímají zprávy a podobně.

Jsou věci, nad kterými nemávnete rukou? Co berete vážně?
Svůj osobní život. Ten s nadhledem nejde brát. Všechno, co se stane někomu jinému, se nám zdá malicherné a lehce řešitelné, ale když pětku přinese vaše dítě, je všechno jinak... To je, obrazně řečeno, roztomilé u jiných. Všichni se smějeme, když sousedka vypráví, jak jeli na dovolenou a manžel zapomněl doma kufry, ale když se totéž přihodí vašemu manželovi, nadhled vám chybí.

A co vás dokáže vyloženě rozzlobit?
Lež. To mám černo.

Máte nějaký trik, který vás postaví na nohy, když je všeho příliš?
Sprchu. Vanu nesnáším, tam se vždycky opařím, není mi v ní dobře. Sprcha mi dělá mnohem lépe. Hlavně mám pocit, že všechny ty starosti ve vaně zůstanou, kdežto sprchou odtečou pryč. Mám radši tekoucí vodu než stojatou, nejen v koupelně, ve všem.

Máte svůj herecký sen, roli, kterou byste si chtěla zahrát?
Herci si nemohou práci vybírat. To je to, co mi na herectví vadí, ta ohromná závislost na druhých, sama nejste nic. Všechno je nahodilé, jen čekáte, že někdo zavolá a obsadí vás do té či oné hry nebo filmu. Bohužel jsem trochu holka na telefonu.

A co v osobním životě - ani v něm si nic nepřejete?
Možná když jsem byla mladší, troufala jsem si něco přát, ale dnes už všechno beru tak, jak to přijde.

JITKA KOMÁNKOVÁ