Při natáčení filmu Smoke, na němž se představitel hlavní role Harvey Keitel podílel i produkčně, zaujala herce i štáb tematika příběhu i způsob jeho uchopení natolik, že se rozhodli improvizovat v okruhu několika předem daných situací, a připravit tak volné pokračování nazvané Vztek, jehož dramatická struktura by byla ještě uvolněnější než v prvním filmu. Někteří herci přešli i do tohoto dílu, jiní naopak chybějí, navíc se podařilo získat další známé osobnosti (např. Madonna), které souhlasily s rozsahem role spíše symbolickým.
Vyprávění se skládá z několika jakoby "vzdělávacích" scének, které předvádějí různorodé reakce na zátěžovou situaci: Auggie (Keitel) třeba zadrží mladičkého zloděje, který jakési ženě vytrhl kabelku. Auggie pak rozvažuje, že by měla být zavolána policie, načež se dámě mladičkého zloděje zželí a domnívá se, že by měl být propuštěn.
Motivem, který se několikrát vrací, je rozhodnutí elegantního kuřáka (hraje ho proslulý nezávislý režisér Jim Jarmusch), který přichází za Auggiem vykouřit si svou poslední cigaretu. V jeho úvahách zazní řada vtipných postřehů o konvenci kouření ve filmu - třeba o tom, že padouši vždy kouřívají nesmírně zarputile.

V Auggieho krámku se ostatně odehraje několik spontánně vyhlížejících setkání či dokonce sešlostí, při nichž se řeší privátní problémy či se jen nezávazně tlachá. Do této mozaikovité roviny se prolínají pseudodokumentární videovsuvky lidí z blízkého okolí zpovídaných na ulici (většinou několikrát za sebou), klábosí se o zbytečnostech (třeba o pravých belgických vaflích, které je možné dostat jen v Americe). Někteří vyhlížejí dost autenticky, ale zároveň rozpoznáme známé tváře. Třeba zpěvák Lou Reed se tváří jako starousedlík, který nemůže žít nikde jinde proto, že by tam ztratil prostorovou orientaci a v cizích zemích by stěží přivykl tamním zvykům. Třeba o Švédsku má představu, že se tam potácejí samí opilci a tamější televize uvádí výhradně samé depresivní filmy...

Vztek je snímek, který svým způsobem vzdává hold nezávislé filmařině, prozrazuje radost ze spontánního tvoření. Tato inspirativní uvolněnost je jasně čitelná a výsledné práci určitě prospívá.

Úterý 21. 8. 2001 PRIMA - 20.45 hodin

Doubravka právě dostudovala psychologii a poslední prázdniny tráví na chatě se svým chlapcem, jenž studuje medicínu a právě se učí na zkoušky. Vyžaduje neustálou pozornost a péči - na to je ostatně zvyklý od maminky, která se v jedináčkovi vidí a od Doubravky očekává, že bude jejímu geniálnímu synáčkovi oddaně sloužit. Dívka k tomuto úkolu přistupuje s notným nadhledem, a ten se ještě zvětší, když na toulkách kolem vesnice potká traktoristu Honzu, dočasně degradovaného na pasáka družstevních krav. Je to zřejmě láska na první pohled... Režie Ivo Novák. Hrají Daniela Kolářová, Jaromír Hanzlík, Oldřich Vízner, Dana Medřická, Marie Rosůlková, Bohuš Záhorský, Květa Fialová, Slávka Budínová, Jiří Pleskot a další.

Středa 22. 8 .2001 NOVA - 22.55 hodin

Město uprostřed Španělska, v náhorní rovině oblasti Kastilie, má své počátky už v dobách římských, které dodnes připomíná akvadukt. Hrad Alcázar se pak ve středověku stal oblíbeným sídlem králů, například Isabely Kastilské a jejího manžela Ferdinanda Aragonského, sjednotitelů Španělska a nadšených podporovatelů zámořských objevných cest. Majestátní dominantou Segovie je také nádherná katedrála. Město má prostě nepřeberně památek a právem patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Pátek 24. 8. 2001 ČT 1 - 22.35 hodin

Americký spisovatel Evan Hunter (vl. jm. Salvatore Lombino, nar. 1926 v New Yorku) napsal okolo dvaceti románů, z nichž nejznámější je patrně Džungle před tabulí (zfilmovaná v r. 1955), pracoval však i jako filmový scenárista). Konzumentům kriminální literatury jeho jméno moc neřekne, zato když se poví Ed McBain, každý příznivec dobré detektivky si ihned vybaví fiktivní americké velkoměsto Isola a policisty z 87. revíru, neúnavně řešící zapeklité kriminální případy. Pod tímto pseudonymem totiž Hunter o 87. revíru napsal téměř padesát románů. Televizní adaptace jeho knihy Sníh se snaží co nejvíce přiblížit duchu předlohy, od realistického zaznamenání běžných policejních postupů až po fyzickou podobu hlavních postav, v McBainových románech mnohokrát detailně popsaných. Detektiva Steva Carellu ztělesnil Dale Midkiff, holohlavého Meyera Meyera Joe Pantoliano.

Hned úvodem se sluší připomenout, že se nejedná o známý pražský hřbitov, nýbrž o osadu u Rousínova, kde má svou farmu Bolek Polívka. Proslavila se mnoha akcemi, počínajíc mistrovstvím světa v chytání much. Ale postupně přibývaly akce pro děti spojené s dostihy, s kulečníkovým turnajem pod širým nebem, se siláckými kousky. Sestřih všech unikátních disciplín, které se Polívkovou zásluhou v minulých letech vynořily, přináší tento pořad, završený letošní Grandmanéží, uspořádanou v cirkusovém stanu. Chybět nebude ani soutěžení v dosud zcela neznámé sportovní disciplíně.

Ve filmu Kundun načrtává režisér Martin Scorsese životní osudy současného dalajlamy - od dětství až po nucený odchod do emigrace. Vyprávění se vyznačuje mimořádnou věrohodností, zvláště v kresbě reálií. Vůbec nepoznáme, že filmaři, kteří pochopitelně nesměli natáčet ve skutečném Tibetu, si jej museli vytvořit v marockých exteriérech - včetně rozsáhlých staveb, bezpočtu kostýmů i nejrůznějších předmětů. Stovky Tibeťanů (převážně mnichů) pak dopravili doslova z celého světa. I jednotlivé postavy jsou obsazeny neherci tibetského původu.
Kundun znamená v kontextu dosavadní, často buřičské Scorseseho tvorby překvapení i svou uctivostí. Vzdává bezmála oslavný hold, naprosto vzdálený někdejšímu přemýšlivému pohledu na rozpory přítomnosti (Taxikář) či na křesťanské mýty (stále je v dobré paměti skandál kolem Posledního pokušení Krista). Nic takového v Kundunu nenalezneme. Neprobleskne ani jediný odstín, vymykající se pohledu souznějícího s oficiálními životopisy jistě charizmatického dalajlamy. Jako kdyby chtěl režisér aspoň částečně napravit dlouhá léta panující nezájem světové veřejnosti o osudy této těžce zkoušené země.
Scorsese počítá s divákem, jenž s principy buddhismu není podrobněji seznámen, takže vyprávění se často mění v bezmála vzdělávací kurzy, které přibližují nejen základní články víry (převtělování duše), ale také etické principy. Pojetí dalajlamy samého (jehož blízcí lidé oslovují Kundune) vykazuje množství zlidšťujících momentů. Některé se vztahují k dětství, kdy jako malý chlapec bývá fascinován zcela jinými věcmi, než by se očekávalo. Později zaznamenáme třeba iluzi, že čínský komunismus má některé společné rysy s buddhismem - a jak vše nasvědčuje, toto přesvědčení vyznává i dnes, když pronesl následující slova: "V podstatě jsem socialista. Někdy se označuji za zpola marxistu a zpola buddhistu. Marxistická ekonomická teorie neznamená jen tvorbu zisku, ale i jeho přerozdělování stejnou měrou mezi lidi."

Dalajlama je vylíčen jako člověk plně oddaný svému poslání, jako člověk vědomý si nesmírné zodpovědnosti, která spočinula na jeho bedrech. Oblast, kterou spravoval, vyhlížela jako ráj na zemi - dokud tam nevpadly čínské jednotky. Jenže o skutečné podobě Tibetu, která by se vymykala ušlechtilé školské ilustraci, o sociálních poměrech a kastovním systému se již nedovíme nic.