Giuseppe Tornatore, od něhož známe například Bio Ráj, sice natočil dojemně i groteskně laděný příběh Mal´na, jehož melodramatické rysy nezastřeně vyhřeznou zejména v závěrečných pasážích vyprávění, ale prokládá jej směšnými, až na hranu karikatury jdoucími figurkami místních obyvatel. I když se opírá hlavně o poťouchlé vtípky a zveličenou ukřičenost, je to jen vnější zábavná slupka, pod níž se tají vážnější jádro - rostoucí nenávist místních k Mal´ně (Monica Bellucciová), ženě nad ně se pnoucí, která svou vyzývavou krásou, nedostupností i aristokraticky hrdou přehlíživostí vyvolá nejprve spoustu pomluv a poté i štvanici proti sobě. Její vykreslení místy postrádá větší dramatickou celistvost a zbytečně nabývá koketních rysů; téma úzkoprsé nesnášnlivosti zní však výmluvně.

Režisér nevypráví přímo. Příběh, zasazený na sklonek fašistické éry v Itálii, nahlíží očima dospívajícího chlapce Renata (Giuseppe Sulfaro), jenž si Mal´nu spolu s kamarády vilně prohlíží, dokonce při vzpomínkách na ni onanuje, ale jeho zájem postupně přerůstá ve zpola ještě dětské milostné okouzlení. Renato ji potají sleduje téměř na každém kroku, vylézá na stromy i na parapet, pokradmu ji šmíruje, představuje si, jak se ocitá po jejím boku v tehdy populárních filmech - v Tarzanovi, ve westernu Přepadení, v slzavé historce o osleplém milenci, v gladiátorských hrách. Představuje si, jak jí s nabídkou ochrany vyznává lásku, žádaje jen, aby ještě posečkala, než více vyroste. Žárlí na obhroublé chlapy, kteří se marně vlichocují do její přízně. Ale nakonec jen bezmocně přihlíží jejímu osudovému ponížení...

Dalším atributem, jenž do vyprávění osudově zasahuje, jsou změny politického systému. Na začátku vídáme manifestace černokošiláčů, provázené velkohubými Mussoliniho prohlášeními, později přicházejí německé jednotky, provázené záplavou hákových křížů, a posléze přijíždějí spojenecké armády. Toto měnící se pozadí nikdy na sebe nestrhává výraznější pozornost, ale přesto sděluje: lidé zůstávají stejní a mají své starosti, ať se kolem nich děje cokoli. Přitakávají vždy tomu, kdo je právě u moci - se stejným nadšením zdvihali ruku k fašistickému pozdravu, jako později vítali Američany.

Zbývá ještě zmínit výraznou hudební složku. Komponoval ji proslulý Ennio Morricone, jenž se vyžívá ve sladkobolných smyčcových sólech. Všimneme si skladatelova sklonu opakovat ověřené postupy z filmů jako Tenkrát na Západě a Tenkrát v Americe, kdy ve zvlášť dojemných okamžicích začíná hudební doprovod temným, monotónně zvučícím podložím, na něž postupně jednotlivé nástroje váží své melodie.