Asi nás nepřekvapí, že v centru pozornosti pobělohorských rekatolizačních projektů bylo školství. Začalo to rekatolizací pražské univerzity (1622) jako nejvyššího stuppně a postupovalo se až ke školám elementárním. Bývalé školy utrakvistické, luteránské nebo bratské byly nahrazovány školami katolickými a hlavně při farách vznikaly také školy nové. To už byl proces pomalejší, vleklý, k jeho urychlení došlo až od osmdesátých let 17. století. Kromě lékařské a právnické fakulty bylo školství vesměs v rukou církve. Tak tomu bylo i ve většině okolních katolických států a konfesionálně zaměřené školy existovaly i ve státech nekatolických. S výjimkou elementárního stupně se vzdělávání odehrávalo v latině, která byla až do druhé poloviny osmnáctého století obecným jazykem vzdělanců. Podle posledních výzkumů se soudí, že vzdělání, které u nás poskytovaly školy spjaté s katolickou církví v době pobělohorské, tedy zhruba od dvacátých let 17. až do poloviny 18. století, do tereziánských a posléze josefinských reforem, bylo plně srovnatelné s ostatními evropskými státy, a to jak katolickými, tak nekatolickými. To platí také o osobnostech, které na našich školách, hlavně na vysokých a středních, působily. - Potud volně z přednášky docentky Ivany Čornejové, od níž se dovíte mj. také to, které řády školy hlavně provozovaly, jak tomu bylo se vzděláváním hochů a dívek či s dostupností vzdělání pro sociálně slabší.