To mohlo špatně dopadnout...
Jenže výsledek je senzační, ještě štěstí, že se koncert natáčel. Malinká nevýhoda nahrávky spočívá v tom, že nikdo nepočítal s tím, že se točí deska, takže akusticky to není dokonalé. Ale co se týče hudby, to je radost.

To věru ne, jazz hraje už pětapadesát let a na pódiích se potkal s leckým, včetně Gillespieho, Hamptona nebo Quincyho Jonese. Vy jste s ním nehrál?
Já mám pocit, že jsem s ním kdysi hrál nějaký záskok. Ale na to jsem si v tom Přerově nevzpomněl, tam jsme k sobě přistoupili jako muzikanti, kteří se nikdy neviděli.

Jaká je vlastně historie Tria Josefa Vejvody?
Trio jsem zakládal v době, kdy jsem jazz už řadu let nehrál. Někdo mi zavolal, jestli bych si nechtěl zahrát v Německu na nějaké vernisáži. Namítal jsem, že už nehraju a ani nemám kapelu, ale oni mě prostě chtěli. Tak jsem zavolal Mácovi Štajnochrovi a ten přivedl Kryštofa Marka. Zjistili jsme, že jsme na stejné struně, a pak už se nám zdálo hloupé přestat. Tím spíš, že v Německu jsme museli hrát standardy, ale hned po návratu do Prahy jsme velmi přirozenou cestou vytvořili vlastní repertoár. Nakonec jsme v triu natočili i desku s názvem One Minute Dance, která je stylově hodně kontrastní k tomu, co jsme udělali s Bennym. Snad taky brzy vyjde.

Mluvili jsme tu o jazzovém mládí, zajímalo by mě, jaké perspektivy má dnes generace mladých jazzmenů v porovnání s tím, co jste v jejich věku mohl dosáhnout vy?
Dneska jsou možnosti nesrovnatelně větší. Mladí mají velkou výhodu v tom, že se můžou snadno dostat k materiálům, které pro nás neexistovaly. A pokud je současně muzikant organizačně schopný, může si sehnat spoluhráče z celého světa. To my byli rádi, že jsme absolvovali pár festivalů a navázali vůbec nějaké kontakty.

Velebný vás prý přivedl i ke komponování?
Kája měl snad každý druhý měsíc natáčení v rádiu a byl tak kamarádský, že občas na zkoušce řekl: "Pánové, blíží se natáčení, napište každý nějakou písničku." Ta důvěra, vložená do spoluhráčů, byla velmi inspirativní, proto jsem začal psát. S prvními pokusy mi Kája navíc pomáhal a za to jsem mu nesmírně vděčný.

Ve svém Triu také nutíte spoluhráče komponovat?
Neřekl bych, že nutím, ale Velebného vzor ve mně zůstal hluboce zakořeněný. Všechno v kapele se snažím dělit na tři díly, repertoár i honoráře.

V 70. a 80. letech jste byl patnáct let členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu a tím pádem i personálně totožného Jazzového orchestru Československého rozhlasu. Přiznám se, že si nedovedu dost dobře představit situaci muzikanta, který ráno natáčí popík a večer náročný jazz. Nebyla to trochu schizofrenní situace?
Je pravda, že tenkrát byla muzika žánrově hodně rozvrstvená, muzikanti z různých hudebních stylů se mezi sebou často neměli rádi. Já ale do TOČR nastoupil hlavně proto, že tam byli vynikající jazzmeni a že jsme měli šanci sestavit si jiná seskupení. Taky jsme měli čas vždycky ve stejnou dobu a dát dohromady ansámbl nebyl problém. V rozhlase tak mohly vzniknout skvělé kapely, jako Jazz Cellula, Karel Růžička Quartet. Ale on i ten TOČR po sobě zanechal spoustu dobrých nahrávek. Když nás vysílal Willis Conover, asi jsme něco uměli.

Encyklopedická vsuvka pro méně obeznámené čtenáře: Willis Conover byl americký rozhlasový publicista, od roku 1954 vysílající pořad Music USA, který měl celosvětový význam pro popularizaci jazzu.
Conover byl pro nás bůh, který nám dával jazzovou potravu. Tenkrát nebyla možnost studovat jazz, žádné školy neexistovaly. Tak jsme si nahrávali pořady Willise Conovera a podle nich se pak učili jazz sami hrát. Ale abych se vrátil k otázce... O schizofrenii bych nemluvil, bylo to tak, že pop nám vydělal trošku peněz a my měli čas a klid na to, hrát si své buď v malých, nebo ve velkých kapelách. Navíc byla možnost komponovat. Tenkrát jsem začal psát i pro big band.

Vedle působení pod křídly Čs. rozhlasu jste v té době mohl spolupracovat prakticky s každým, kdo u nás v jazzu něco znamenal, včetně Růžičky, Décziho, Stivína, Daška. Zní to skoro idylicky. Jaká to byla doba? Obecně se traduje, že režim nechával jazzové muzikanty na pokoji.
Určitě jsme měli štěstí, cenzura se nás tolik netýkala, a když, tak v maličkostech, kterým jsme se mohli zasmát. Větší trable byly s Pragokoncertem. Jeho úředníci za nás jednou odepsali pořadatelům v zahraničí, že naše kapela bohužel nemá čas na jejich festival přijet. Když jsme na to samé místo přijeli napřesrok, slyšeli jsme ze všech stran, jaká je to škoda, že jsme loni nemohli. A my ani netušili, že nás někam pozvali. Jindy jsme s Emilem Viklickým, Frantou Uhlířem a Joem Newmanem, skvělým americkým trumpetistou, hráli v Praze a pak dostali pozvání na koncert do Rakouska. Na hranicích vyšlo najevo, že moje výjezdní doložka se týká Německa a ne Rakouska. Hodiny nás tam dusili, až v pět ráno Emil povídá, že je zvědavý, jak to druhý den rozmáznou v rakouských novinách. Byla to doba kauzy Jazzová sekce... Ta Emilova poznámka je rozhýbala, hned volali na ministerstvo a nakonec jsem dostal výjimku.

Jak vás tak poslouchám, muselo pro vás být začátkem devadesátých let hodně těžké opustit jazzovou scénu a stát se "správcem" hudebního dědictví vašeho otce...
Trochu mě to mrzelo, ale člověk nemůže stačit všechno. Táta ve světě docílil něčeho, co se málokomu kdy podaří, a já to nechtěl nechat ladem. Jeho odkaz byl rozsáhlý a byl by hřích dělat, že neexistuje. Udělal jsem pro to maximum, co jsem mohl, jenže to zabralo deset let práce.

Je zvláštní, že muzikantské geny jste podědil po předním autorovi české lidovky. Jak se vlastně váš tatínek tvářil na to, že máte trochu jiné stylové "vyznání"?
Rozhodně mě nijak neovlivňoval. Já vyrůstal na konzervatoři mezi jazzmeny a jazz mě naprosto pohltil. Nedovedl jsem si představit, že bych se bez něj v životě obešel. Kdybych měl možnost pokračovat v rodinné tradici, kdo ví, třeba bych už tenkrát dělal jinou muziku než jazz. Jenže mně se nemohlo stát to, co tátovi, kterému jeho otec a můj děda předal kapelu. Táta byl totiž nucen svůj orchestr rozpustit už v roce 1948. Rušily se živnostenské listy a jeho kapelnická živnost padla. Dokonce musel jít dělat do fabriky. Autor Škoda lásky pracoval devět let jako skladník v ČKD.

Jak reagují skalní dechovkáři na to, že jim hraje jazzman?
Ohlasy jsou skvělé. Teď jsem hrál se Salonním orchestrem na Kmochově Kolíně a úspěch byl velký. Starostka Kolína dokonce dostala nadšené dopisy, jeden z nich od Američana, který má snad všechny moje desky. Je zázračné pozorovat, jak ve světě platíme za dechovkovou velmoc. O to smutnější je, že Česká televize tu hudbu skoro nenávidí, nevěnuje se jí a nevysílá ji. Tomu nerozumím.

Vzhledem k tomu, že váš otec zemřel až koncem osmdesátých let, měli jste dost času na společné muzicírování. On prý hrával na křídlovku a housle - nezkusili jste někdy něco napsat společně?
Jako kluk jsem s tátou hrával, i když už to nebyla jeho kapela, ale vzpomínám, že mi dával radu: " Kdybys někdy něco psal, tak nezapomeň na hezkou melodii, dynamiku a rytmus." Ale za tátova života mě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou psát polky, valčíky, dokonce pochody. Až když zemřel, napsal jsem pár věcí, které měly docela úspěch. Založil jsem si tedy vlastní hudební nakladatelství a rozesílám po světě svoje skladby. Ať posoudí posluchači, jestli to dělám dobře nebo špatně. Ale snad jsem se do tátova stylu trochu trefil, i když on mi nasadil laťku tak vysoko, že ji asi nikdy nepřeskočím.

MILAN ŠEFL