"Statistika musí budit nadšení," říkával velmistr propagandy Joseph Goebbels, odvolávaje se na velmistra téhož oboru Felixe Edmundoviče Dzeržinského. Poslední údaje o podílu občanů České republiky, kteří by hlasovali proti vstupu do Evropské unie, pohříchu žádné nadšení nevyvolávají. Možná právě proto dalo ministerstvo zahraničí ČR, zadavatel příslušného výzkumného projektu, souhlas s jejich zveřejněním až nedávno, byť příslušné šetření uzavřelo konsorcium společností Sofres-Factum a STEM již počátkem června. Od loňského října do letošního května klesl podíl přesvědčených stoupenců Unie mezi občany ČR ze 48 na 40 procent, ale poněvadž tento údaj od října 1996 kolísal mezi 50 a 42 procenty, sympatizantů integrace zatím dramaticky neubylo. Naopak dramatický a dosud nevídaný je vzestup podílu rozhodných odpůrců EU v posledním půlroce, a to z 15 na 22 %. Z těch nejvyšších politických kruhů už zazněl názor, že vstup do EU nemá rozumnou alternativu a až dojde na referendum, většina z dnešních zhruba 40 procent občanů bez dosud vyhraněného názoru na vstup do Unie rozhodne o jeho kladném výsledku. Je ale takový "optimistický fatalismus" na místě, uvědomíme-li si, že od loňského října do května u nás zásadních odpůrců EU o polovinu přibylo? Politici jsou tu každopádně od toho, aby vývoj usměrňovali a případně mu čelili, nikoli aby byli károu v jeho vleku. Jednání kandidátských zemí s Unií o podmínkách vstupu vyžadují slaďovat leckdy konfliktní zájmy a nalézat složité kompromisy: proto se tak vlečou, což samo o sobě lidi u nás i v členských zemích EU znervózňuje, ba otravuje, a jejich zájem o další rozšíření Unie tím klesá. Abychom však s Unií vůbec měli šanci něco dojednat, musela Zemanova vláda odvést obrovský kus práce na harmonizaci našich zákonů s právem EU, obhájit většinu z těchto zákonů v parlamentu, kde je opozice v přesile, a vyvinout v součinnosti s hlavou státu rozsáhlé diplomatické úsilí na mezinárodní scéně. Přestože tah na evropskou branku je pravděpodobně nejúspěšnější aktivitou vlády ČSSD, potenciální voliči této strany, místo aby to ocenili, jsou dnes z 31 % proti našemu vstupu do EU a jen z 37 % pro vstup, přičemž poměr obou skupin se v dlouhodobé retrospektivě nebezpečně vyrovnává. "To jsou, pane, paradoxy," řekl by o podobně zapeklité situaci náš prezident, ještě když byl toliko dramatikem. Jenomže ono na tom vlastně není nic tak divného, že námezdně pracující občan, většinový to volič ČSSD, má se svým dnešním platem z Evropské unie obavy, i když ho tam vede Miloš Zeman. Skeptiků by mohlo být méně, kdyby Unie pro "řadového občana" nebyla víceméně "terra incognita", kdyby pan premiér zejména a další politici dle svých skromnějších schopností věnovali kus své řečnické dovednosti jejímu "polidštění" a přiblížení našincům. Mohlo by jich být méně také v případě, kdyby podstatou "eurorealismu" ODS nebylo "ano, ale ale ale", nýbrž hledání národních zájmů ČR pokud možno v dnešní skutečné Evropě, a nikoli ve zvetšelých ideologických klišé jisté odrůdy ostrovního konservativismu. Snad pod vlivem "Manifestu eurorealismu" vzrostl mezi voliči ODS podíl odpůrců našeho vstupu do EU obratem ze tří na devět procent, ale na druhé straně jich stále ještě 70 % patří k rozhodným zastáncům našeho vstupu. Žádná jiná česká politická strana nemá tak proevropsky orientované voličské zázemí! Že je to po řízných kritikách "socialistické Evropské unie" z úst předsedy Václava Klause, poslance Jana Zahradila a jiných skeptických eurorealistů trochu zvláštní? ODS volí převážně vzdělaní a aktivní lidé: pro ně náročné prostředí Unie není strašákem, nýbrž výzvou k nové seberealizaci, která je nejspíš silnější než varovný hlas pana profesora.