číslo 35/2001
vychází 20. srpna
Rozhlasová publicistika
Veronika Rezková, hudební redaktorka ČRo 2 - Praha
Vaše cesta k mikrofonu?
Nebyla úplně přímočará. V rozhlase jsem začala pracovat v roce 1985. Protože jsem absolventka státní konzervatoře ve hře na violu, byla jsem orientovaná spíše na hudbu vážnou a také moje první příležitost mluvit na mikrofon byla spojena s pořadem Galerie vážné hudby. Nejsem ani moderátorka, ani rozhlasový spíkr a každé setkání s mikrofonem je pro mne dobrodružstvím. Když si připravuji text pořadu, tak se zdá všechno lehké, ale když přijdu do studia, sednu si k mikrofonu a uvědomím si, že na druhé straně je několik desítek, možná i stovek tisíc posluchačů, dostaví se pocit odpovědnosti a ruku v ruce s ním i tréma. V tu chvíli o sobě pochybuji. Podobné stavy jsem zažívala i jako violistka na koncertním pódiu, pro jistotu jsem si půjčovala od své sestry kalhotový kostým, aby nebylo vidět, jak se mi třesou kolena. To v rozhlase naštěstí vidět není.
Když jsem nastoupila do hudební redakce na stanici Praha, začala jsem sama uvádět své pořady, např. Hudební cestopis, Pestrá paleta hudby, Minimax a další. To všechno jsou pořady natočené ve studiu. Měla jsem ale také příležitost vyzkoušet si vysílání v přímém přenosu - již dvakrát jsem s Leošem Koskem uváděla čtyřhodinovou Dvoranu Porty v Plzni.
Vaše rozhlasová "nej"?
Největší radost mi dělají Hudební cestopisy, i když často obtížně do tohoto pořadu získávám hudbu a někdy i informace. Hodně mi pomáhá mezinárodní oddělení ČRo a také zástupci kulturních oddělení velvyslanectví. A nejhorší pocit jsem zažila při prvním živém vysílání, to jsem měla opravdu velkou trému, ale po několika slovech mě naštěstí opustila. Jistě k tomu přispěla také atmosféra místa, odkud jsme vysílali.
Co vás drží nad vodou?
Povzbuzení do práce mi dodá každý milý dopis či telefonát posluchače, kterého můj pořad potěšil a kterému stálo za to napsat nebo zavolat, aby poděkoval. To je největší odměna pro každého z nás.