Na úvod trochu historie. Nikola je pokračovatelem veleslavného balkánského rodu Petrovičů-Njegošů, který v Černé Hoře panoval od sedmnáctého století a který také nezávislou "Crnu Goru" - Černou Horu - založil. V tom je také hlavní současný význam dynastie Petrovičů-Njegošů, jejíž příslušníci za první světové války emigrovali do Francie. Pokaždé, když princ Nikola do Černé Hory zajede na dovolenou nebo pracovně, setkává se u místních obyvatel s nesmírnou úctou. A tak tomu bylo i při nedávných parlamentních volbách. Jakmile princ odvolil, obklopili jej místní a žádali o podpis do památníku či o fotku do rodinného alba. Na monarchii se v zemi nezapomnělo. Princ Nikola, kterému už táhne na padesát, se usmíval na všechny strany a působil velmi skromně. Evidentně si připadal jako mezi svými. Ale k rozhovoru zvolil jako komunikační jazyk angličtinu.

"Pro mě je dnešek nádherný den. Vrátil jsem se do Černé Hory jako občan. Před deseti lety to byl návrat prince a dnes, když mohu volit, si připadám jako každý jiný Černohorec. Jsem velmi pyšný na to, že jsem zároveň Francouz i Černohorec a jsem si jistý, že si toho užívám v dobrém čase a ve skvělém městě. Cetinje je místem, kde moje rodina strávila spoustu let, a pokaždé, když jsem tady, si představuji, jak se mým předkům v královském městě asi žilo."

Princ Nikola, v civilu architekt, pracuje a žije v Paříži. Ale až přijde čas důchodu, počítá s tím, že se přestěhuje do Černé Hory. Předtím, než se v malé republice na pobřeží jadranského moře usadí, chce jí pomoci. "Pokud přijedu příští rok, mám v plánu otevřít zde v Cetinje architektonickou kancelář. Vím, že je ve městě spousta talentovaných mladých lidí a chtěl bych jim dát šanci.

A co politika? Ta prince Nikolu příliš netrápí. Rozhodně nemá ambice založit vlastní politickou stranu a využít dobrého jména rodu Petrovič-Njegoš. Nechce napodobovat svého královského kolegu, bulharského cara Simeona II., který se do země vrátil před pěti lety po téměř půlstoletí trvajícím exilu. "Naší ctižádostí není získat moc," říká. "Královská rodina je pro celou zemi symbol. Pokud bych se rozhodl založit politickou stranu a snažil bych se získat mocenský vliv, stane se ze mě politik, který jednou skončí. Ale příslušnost k monarchii je přece jen věčná. A to je pro mě přednější."

I když princ Nikola do politiky zasahovat nechce, přece jen dění na černohorské vnitropolitické scéně pečlivě sleduje i z daleké Francie a neodpustí si alespoň drobnou politickou poznámku o budoucnosti Černé Hory: "Podle mě by bylo dobré, aby byla Černá Hora nezávislá a aby se zároveň snažila napravit vztahy se sousedním Srbskem. Přece jen to patří k naší tradici. Nesmíme budovat Černou Horu proti někomu, ale nezávislost je ideální způsob, jak navázat dobrou ekonomickou anebo turistickou komunikaci s partnery v Evropě."

Po Cetinje se princ Nikola pokaždé prochází s mírnou nostalgií. Pravděpodobně nejžalostněji mu je při pohledu na královský palác, který patřil jeho rodině a na který má princ nárok. Nijak na místní černohorskou vládu netlačí, ale byl by rád, kdyby mu jeho nemovitosti vrátila. A asi se tak stane. Už kvůli dobrým, dá se říci kamarádským vztahům s prezidentem Milo Djukanovičem. Zatím se ale princ kolem svých hmotných statků jen projíždí v autě. Místní ho však pokaždé při jeho promenádě velmi srdečně a hlasitě zdraví - zejména automobilovými klaksony. Královskou rodinu mají totiž rádi. Princovi jeho Cetinjané rozumějí.