číslo 35/2001
vychází 20. srpna

Tipy ČRo

Pátek 31. 8. 2001  - VLTAVA - 22.50

Hudba osvícenské Evropy:
Velký epilog hudebního klasicismu

Evropa v dobách osvícenství bývá označována též za "století inkoustu". To proto, že z této doby pochází nepřeberné množství různých rukopisných pojednání, úvah, traktátů či kritik mající jeden jasný cíl: vyrovnat se s okolním světem, s jeho událostmi (ať dobrými, či špatnými) především pomocí vlastního myšlení. Tento racionální prvek je přítomen i v hudbě, v podobě hudebních forem, které průběhem 18. století vykrystalizovaly do nejdokonalejších tvarů. Právě hudba se svou ohromnou produkcí, která nás dodnes udivuje svu věcnou krásou, je nejlepší ilustrací pro pochopení fenoménu klasicismu. Konečně se tak po dlouhém putování dostáváme ke třem hvězdám klasicistního nebe, Haydnovi, Mozartovi a Beethovenovi, jimiž tento hudební sloh kulminoval. Joseph Haydn (1732-1809), nejstarší z hvězdné trojice, dokázal nemožné: v jeho celoživotním skladatelském díle je prakticky zobrazen hudební vývoj jeho doby s takovým mistrovstvím, které nemá v dějinách hudby obdoby. O téměř čtvrtstoletí mladší Haydnův kolega Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) předvedl ve svém díle malý zázrak syntézy v oblasti žánrů, stylů a do určité míry i jakési první "vyrovnání se" s dědictvím hudby minulosti (byl velkým obdivovatelem ve své době zapomenuté hudby J. S. Bacha, která jej dovedla až k jeho vlastním vrcholným dílům - např. finále Jupiterské symfonie aj.). Ludwig van Beethoven (1770-1827), symbolicky uzavírající náš klasicistní cyklus, náležel již ke generaci skladatelů, kteří intuitivně cítili nutnost rozšířit "svět rozumu" o "svět duše". Tím však fakticky začal pokládat základní stavební kameny pro zrození příštího hudebního světa: romantismu. Beethovenovo dílo však z valné většiny ještě vychází z klasicistních principů, byť stále častěji jsou ve své stylové čistotě různě narušovány. Koncertem ze skladeb této "nejsvětější hudební vídeňské trojice" také opustíme náš letní pořad věnovaný hudebnímu klasicismu, ve kterém jsme si vedle krásné hudby nemohli nepovšimnout i myšlenek o evropské kulturní jednotě. Řečeno z nadhledu: tenkráte se to podařilo zhruba na padesát let jenom v hudbě...