Jak to bylo u vás? - Začněme těmi pozitivy. Ovlivnili rodiče - třeba i bezděky - fakt, že jste si zamiloval divadlo a zvolil herectví jako svou profesi?
Když člověk vyrůstá v určitém prostředí, tak na něho má pochopitelně vliv a nějakým způsobem ho určí. Chodil jsem jako kluk s rodiči po divadlech, ale to mě ovlivnilo spíš podvědomě. Dost dlouho jsem nevěděl, co chci dělat, a přemýšlel o různých jiných profesích. O divadle jsem začal uvažovat až díky poezii. K té jsem inklinoval v romantickém věku dospívání. Od půlky gymplu jsem chodil do studia uměleckého přednesu v Lucerně a zúčastňoval se recitačních soutěží - Pražského kalichu, Wolkrova Prostějova... Ale třeba dramatický kroužek jsem nenavštěvoval nikdy. Zato jsem dost sportoval a hrál tenis. Vlastně nevím, co bylo tím nejdůležitějším momentem, že jsem v posledním ročníku gymnázia začal koketovat s divadlem a rozhodl se hlásit na DAMU. Táta mi udělal dramatizaci nějakých textů, abych se je naučil a zkusil mu je říct. To nefungovalo, protože jsem se před ním styděl; ostatně stejně jako před mámou. A tak mě poslal k Ladislavu Frejovi. To už bylo lepší. Měl jsem s ním několik sezení, kde mi poradil, co a jak mám udělat. Stejně jsem ale byl překvapený, že jsem první, druhé i třetí kolo zkoušek zvládl a byl přijat. Moc jsem s tím nepočítal, a proto jsem dělal souběžně přijímací zkoušky i na filozofickou fakultu - na anglistiku a amerikanistiku. Tam jsem se ale nedostal, a to rozhodlo.

Co vás vedlo k tomu, že jste chtěl studovat angličtinu?
Rodiče se snažili, abych mluvil nějakým cizím jazykem, a posílali mě soukromě na angličtinu už od základní školy. Dělal jsem ji i na gymplu a po devětaosmdesátém se hodně kamarádil s učitelkou angličtiny, která nás přijela učit z Ameriky. V devadesátém roce jsem odjel na prázdniny do Anglie, a tam mě ten jazyk chytil. Kromě toho jsem zřejmě na jazyky dost učenlivý, protože když něco slyším, hned to dokážu s akcentem reprodukovat. Horší je to už s teorií a gramatikou. Právě na nich jsem ztroskotal při přijímačkách na filozofii. Například různé časy, které angličtina má, používám správně, ale třeba proč dám přednost předminulému času před přítomným, to vysvětlit neumím.

Vaše náklonnost k angličtině trvá stále?
Angličtinu mám rád pořád, jenže ji zapomínám. V Anglii jsem byl ještě ve třiadevadesátém roce a v devadesátém šestém v Americe a v Kanadě. Filmy nebo divadlo dodnes sleduji raději v originále. Pořád také rozumím běžnému jazyku a domluvím se, do detailů si však už zabíhat netroufám a začínám věci opisovat, protože nenacházím konkrétní slova. Velmi se obdivuji panu Hilskému, když nám na začátku zkoušek nějaké shakespearovské inscenace, jejíž text překládal, vypráví o autorově jazyce. Je fantastické, když člověk rozumí angličtině jako on - až takhle na dřeň - a když je schopný převádět ji do češtiny s tou samou šťavnatostí, v jaké si liboval Shakespeare.

Angličtina nebylo jediné pokušení, které vás mohlo svést z herecké dráhy. Co vaše moderování v Rádiu Vox?
To nebylo pokušení, ale běžná brigáda. A spíš než o moderování šlo o novinařinu. Pohotově formulovat a sám za sebe reagovat na neočekávané věci, jak to moderátoři musejí umět, to není nic pro mě. V rádiu jsem připravoval zprávy, pak je četl v prosklené kukani a den ode dne byl nervóznější z toho, že mě poslouchají desetitisíce lidí. Má nervozita stoupla do té míry, že jsem začal dělat chyby.

Není paradoxní, že vás znervózňoval mikrofon a přitom na jevišti vystupujete takřka každodenně před stovkami diváků?
Jednak jsem v té době byl ještě dost nezkušený a strašně mladý a pak - ono je něco docela jiného, když má člověk něco formulovat nebo i předčítat sám za sebe, anebo když předvádí něco, co má v sobě pevně usazeno jako divadelní text spojený s určitým gestem, výrazem, pohybem... To si je pak daleko jistější.

Po absolvování DAMU jste v roce 1996 nastoupil do Divadla J. K. Tyla v Plzni a po dvou letech přešel do Národního divadla, kde jste už předtím hostoval. Obě jsou to velká kamenná divadla, Národní je však přece jen jedinečné. Jaký je rozdíl v atmosféře těchto dvou divadel?
Organismus Národního je větší a komplikovanější. Herci tu také mají spoustu aktivit a soubor není zdaleka tak integrovaný jako v Plzni. Škoda že na sebe lépe neslyšíme. Divadlo by se mělo dělat tak, aby nám samým při tom bylo dobře. Ale tohle je jedna z nejtěžších věcí u divadla vůbec.

Nevadilo vám někdy, že vaši rodiče jsou velmi kvalitními a známými příslušníky stejné profese jako vy?
Vadit - to je příliš silné slovo. Pravda ovšem je, že na začátku to pro mě bylo těžší. Klacky pod nohy mi sice nikdo neházel, ale divadelní svět je malý, ne všichni jsou dobráci, a já si proto často představoval, jak si někdo může říkat: "No tak, mladej, ukaž, co umíš, jestli´s to podědil nebo ne." Člověk ale nemůže být odlitkem svého otce nebo matky, musí být jiný, jít vlastní cestou a umět věci, které jsou nezaměnitelné a které ho na divadle takzvaně dělají.

Myslím, že svou odlišnost jste už prokázal. Třeba v Shakespearově Komedii omylů, kde váš herecký projev spočívá na fyzické akci, jste pružný, dynamický a proměnlivý jako klaun. Musíte mít úžasnou kondici. Co pro ni děláte?
Bohužel nic. Čerpám z let minulých. Jako dítě jsem byl plný energie. Sportoval jsem, hrál tenis, jezdil na kole, ale teď na to buď nemám čas, anebo jsem tak unavený, že se mi už do ničeho nechce. Táta se mi směje, jak pěkné kolo jsem si koupil a že stojí v garáži. Dokonce jsem začal kouřit, přestože jsem dřív býval zapřísáhlý nekuřák. A právě při Komedii omylů jsem pohnul se svými zády tak nešťastně, že s nimi možná budu muset jít na operaci.

Jak máte starou dceru ?
Dva roky. Jmenuje se Viktorie.

Po dědečkovi?
Částečně. Můj dědeček byl Viktor, táta je Viktor, takže Viktorka pokračuje v tradici. Na jejím jméně se ale také trochu podepsal můj vztah k angličtině. Victory - vítězství. Hlavně jsme je ovšem se ženou vybrali proto, že u nás není tak obvyklé. Všechna ostatní jména, která se nám líbila, byla moc frekventovaná.

Vaše žena má také něco společného s divadlem?
Naštěstí ne. Vystudovala andragogiku - což je takový širokospektrální obor od sociologie přes filozofii a psychologii až k ekonomii. Mohla by být personálním manažerem nebo třeba sociální kurátorkou. Než nastoupila na mateřskou, zabývala se v jedné velké společnosti průzkumem trhu. Jsem jí velmi vděčný za to, že doma střeží rovnováhu emocí. Herci mají sklon být hysteričtí: hroutí se, nebo se zase nadchnou až příliš. Sice jí někdy vyčítám, že je málo emotivní, ale vlastně jsem rád, že reaguje jako normální neafektovaný člověk. A to nejen jako divák v divadle, ale také doma.

Jaká místo zaujímá divadlo ve vaší rodinné komunikaci? - Myslím nejen mezi vámi a vaší ženou, ale i při setkání s rodiči.
Dřív jsme o divadle mluvili mnohem víc než teď. Obvykle jsem býval divákem všech premiér, které rodiče měli. Brali nás na ně s bratrem. Dnes se o tom tak často nebavíme. Samozřejmě že má představení hodnotí a snaží se mi - vždy velmi jemně - něco doporučit nebo poradit. Ale že bychom neustále probírali otázky divadla, to ne. Nepropadají euforii jako my mladí, když nás něco baví a zajímá. Divadlo přece jen už dnes prožívají jinak. Vidím to i u svých starších kolegů. Člověk by čekal, že po letech zkušeností budou leckteré věci dělat - jak se říká - levou zadní. Ale přitom jsou mnohdy daleko nervóznější a cítí daleko větší zodpovědnost než ti mladší.

Že jste coby herec jiný než váš otec, o tom jsme už mluvili. V čem byste chtěl být jiný než on ve své roli otcovské?
Různé výchovné "tresty" či různá omezení, která v době mé puberty mezi námi vyvolávala napětí, zpětně vnímám jako docela správná. Takže bych chtěl, aby i Viktorka mohla někdy v budoucnu říct, co říkám dneska já: že to táta myslel dobře a měl pravdu. Jen bych snad chtěl být v některých věcech klidnější a rozvážnější než on a neznervózňovat Viktorku tím, co zažívám v divadle. Pamatuju si na chvíle, kdy měl "obnažené nervy" a vypily jsme si to my děti. I to ale chápu - profese herce to nese s sebou. Nervy a psychiku máte dennodenně na pochodu a pod tlakem. Pak přijdete domů a jakýkoli podnět - a mnohdy jde o nesmysl, kterého byste si jindy ani nevšiml - způsobí výlev vašich emocí.

1. září máte být hostem Tomáše Slámy v rozhlasovém Toboganu, vysílaném z Národního divadla k zahájení nové divadelní sezony. Na co se v ní nejvíc těšíte?
Na nové šéfy. Ne, teď vážně: s režisérkou Enikö Eszeniy zkoušíme Večer tříkrálový. Měl by mít premiéru na konci záři. Na rozdíl od mých figur v předchozích dvou Shakespearových komediích, které Enikö režírovala, není Šašek ve Večeru fyzicky tak náročnou rolí. V režisérčině pojetí je až nenormálně normální - jiný než všichni okolo něho, kteří si neustále na něco hrají. Takže se těším, jak inscenaci dokončíme. Taky by mě těšilo, kdybych se s Enikö opět mohl setkat při nějaké nové práci a kdyby se věci v divadle pod novým vedením nepohnuly k horšímu.