Hned na úvod recenze nového titulu písničkářky Radky V. alias Radůzy budiž napraven v médiích ustavičně opakovaný omyl: cédéčkem Andělové z nebe Radůza nedebutuje! Své první album, v tomto případě magnetofonovou, nicméně firmou Black Point oficiálně vydanou kazetu Blues? nahrála už v březnu 1994 naživo v pražské Městské knihovně. Ve světle této přehlížené skutečnosti se dá o Radůze sice jen těžko mluvit jako o objevu roku, ale na nepřeslechnutelnosti její novinky by to rozhodně nic měnit nemělo. Možná je ale na místě alespoň symbolicky se pozastavit nad tím, že tak jedinečný talent stál sedm let stranou, bez cédéčka v kapse... (O to paradoxnější je skutečnost, že už v květnu 1993 v Lucerně "předskakovala" Suzanne Vega a už tehdy ji diváci, natěšení na hlavní hvězdu večera, "nevypustili" - natož aby pískali.)

Léty studií zpěvu u profesorky Lídy Noppové posílená Radůza neztratila na albu Andělové z nebe to, čím od svých prvních veřejných vystoupení přitahovala přemýšlivé publikum: zvláštní naléhavost textů ani půvab zdánlivě "neotesaného", až chlapsky drsného zpěvu. Nechtěl bych se mýlit, ale může to být i zásluhou citlivého přístupu producentky alba, Zuzany Navarové, která si s Radůzou navíc dvakrát zazpívala a zvláště nerezovský duet Cestou do Jenkovic se jim hodně vydařil.
Navarová vypomohla i textařsky či instrumentálně (perkuse, kalimba, drumle), ovšem právě a jedině ona si na Andělech z nebe výrazněji "škrtla", jinak si zpěvačka, skladatelka, textařka, kytaristka a akordeonistka Radůza takřka ve všech ohledech vystačila sama. Samozřejmě, nechybí tu hostující muzikanti (František Raba - elektrická basa, kontrabas, Omar Khaouaj - kytary), ale jejich účast je spíše symbolická.

Vše podstatné tedy zůstalo na Radůze, a to je asi model, který jí bude i do budoucna vyhovovat. Nás může těšit, že česká scéna disponuje další osobitou písničkářkou - solitérkou, jako stvořenou pro hudební dramaturgy veřejnoprávních médií.

MILAN ŠEFL