TÉMA
TÝDNE
Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Spor, anebo bublina?
"Uvnitř ODS neexistuje žádný spor
mezi předsedou a místopředsedou. Nadpisy novinových článků byly zcela
bezpředmětné... Mrzí nás, že došlo k takovým šumům." Pohovoří-li český
politik o "nadpisech" novinových článků, bývá to zpravidla Václav Klaus.
Minulé pondělí po zasedání výkonné rady zaželel novinových titulků,
vytvářejících obraz konfliktu mezi ním a místopředsedou ODS Ivanem Langrem.
Čtenáři Týdeníku Rozhlas zajisté vědí, o čem je řeč: Šéf marketingové firmy
Teleaxis Petr Kovarčík prohlásil před měsícem v týdeníku Euro o Langrovi, že je
nejhorším politikem v zemi a že škodí ODS. Langer mu prostřednictvím novin
vzkázal, že je "nemocný člověk, který šíří bludy o svém úspěchu".
Byl však okřiknut Václavem Klausem, který Ivana Langra vyzval, aby "zvolnil tempo
a výrazy". Místopředseda ODS se ale zatvrdil a Petera Kovarčíka označil za
lháře. Po výkonné radě, jejímuž zasedání předcházela schůze grémia ODS, jež
Klausovi i Langrovi jemně doporučilo veřejnou výměnu názorů utlumit, potvrdil i
Ivan Langer, že "není spor Klaus - Langer, Langer - Klaus". Navíc ovšem
pustil do médií větu, že v případě dalších Kovarčíkových útoků bude
přemýšlet, kterou ze svých profesí použije, "zda lékaře, nebo
právníka". Zatímním vyústěním duelu mezi panem podnikatelem a panem
místopředsedou ODS a Poslanecké sněmovny je trestní oznámení pro podezření z
pomluvy a zároveň občanskoprávní žaloba žádající omluvu a milión korun, jež na
Langra podal minulou středu Kovarčík prostřednictvím svých právníků. Kam se nám
ale v celém tom příběhu poděl Václav Klaus? Peter Kovarčík se netají svými
sympatiemi k ODS, které svého času pomohl i sponzorským příspěvkem, a rád se
pochlubí osobním přátelstvím právě s Václavem Klasem, kterého nedávno s jeho
chotí Livií hostil týden ve svém sídle na Mallorce. Proto když Kovarčík v Euru
zaútočil na Langra a když místo toho, aby se Václav Klaus místopředsedy ODS zastal,
doporučil mu naopak "zvolnit tempo a výrazy", někteří novináři začali
přemítat, nejedná-li šéf Teleaxisu na Klausův pokyn či alespoň s jeho tichým
souhlasem. Nebylo obtížné odhalit i případný motiv útoku na Langra: jakožto
předseda mediální komise sněmovny se kolem volby Jiřího Hodače generálním
ředitelem České televize a v průběhu "vánoční" krize na Kavčích
horách angažoval na Klausův vkus a zvyklosti příliš důrazně a málo šikovně,
čehož důsledkem byl i pokles volebních preferencí ODS na počátku letošního roku.
Od té doby prý vztahy mezi předsedou a místopředsedou znatelně ochladly. To by pro
Ivana Langra před listopadovým volebním kongresem ODS, na němž jistě bude chtít
uhájit jedno ze čtyř místopředsednických křesel, nemuselo věstit nic dobrého.
Podmiňovací způsob konstatování je na místě, neboť zatímco Langer už nejspíš
není "korunním princem" ODS, všechno ostatní jsou zatím jen a jen
spekulace. Kovarčík pochopitelně zdůraznil, že Langra kritizoval sám za sebe, bez
Klausova popudu. Někteří regionální funkcionáři ODS hned přispěchali s
ujištěním, že pan Kovarčík není pro jejich stranu žádná směrodatná autorita.
Směrodatnou autoritou je naopak předseda Václav Klaus, ale mimochodem i on už na
kongresech ODS narazil, když chtěl delegátům buď osobně, anebo prostřednictvím
svých "hlásných trub" mermomocí vštípit svoji vůli: koncem roku 1994 v
Karlových Varech mu takto kongres ODS "odrovnal" věrného místopředsedu
Petra Čermáka a o dva roky později v Brně hned v prvním kole zvolil mezi čtyřmi
místopředsedy i Miroslava Macka, ač to tehdy - mírně řečeno - nebyl Klausův
"kůň". Na manipulace bývala ODS alergická a pokud se zásadně nezměnila,
Kovarčíkova akce má jen malou šanci na úspěch. Ostatně jaké jsou skutečné šance
Ivana Langra a dalších uchazečů o stranické posty, naznačí předkongresové
sněmování regionálních organizací. Územních krajů je od Nového roku čtrnáct a
mezi dosavadními místopředsedy ODS jsou Langer, Nečas a Macek z Moravy a jen
Benešová z Čech. Rozhodne-li se Miroslav Macek znovu nekandidovat a bude-li chtít
Praha prosadit do užšího vedení ODS konečně svého zástupce, Ivana Langra čeká
tuhý boj i v případě, že Kovarčíkovo "dobrozdání" zůstane v řadách
ODS ignorováno. Ostatně je-li zrnko pravdy na tom, že v pozadí Kovarčíkova ataku na
Langra a jeho returnu může být mrzké soupeření dvou firem na poli sportovního
marketingu, pak přece ani nejde o záležitost, jež by rozhodování politické strany
mohla a měla zajímat a ovlivnit.
Jedna dobrá, jedna horší
Ta dobrá zpráva se týká první ze dvou
krátkých návštěv České republiky, jež v minulém týdnu vykonal spolkový
kancléř Gerhard Schröder. Ačkoli jsme pár dní před jeho příjezdem poněkud
nevkusně opět rozjeli Temelín, vůči němuž má náš severní soused výhrady,
premiéru Zemanovi se na sychrovském zámku podařilo při pečené kachně získat od
jeho kolegy ujištění, že Německo nebude kvůli Temelínu blokovat náš vstup do
Evropské unie a kancléř Schröder se nebude proti jihočeské jaderné elektrárně
vzpínat tak jako jeho vládní kolega ze strany Zelených, ministr životního
prostředí Jürgen Trittin. Pokud si nebudeme počínat jako sloni v porcelánu, bez
podpory německého kancléře bychom snad napříště mohli mít méně vrásek z
protitemelínského odporu rakouské vlády, kde navíc lidovci jeví na rozdíl od
Svobodných snahu jednat bez emocí a zkratů, jež komplikují naše vyjednávání s
Evropskou unií. Za tolerantní vztah Německa k Temelínu vyjdeme Evropské unii vstříc
tím, že budeme souhlasit s pětiletým omezením volného pohybu pracovních sil po
našem vstupu do unie s možností přezkumu tohoto opatření po dvou letech jeho
platnosti. Obhájci národních zájmů se asi budou cítit Zemanovou vládou zrazeni, ale
pro většinu Čechů, kteří podle průzkumů netouží po vstupu do unie spěchat za
prací jinam, to nejspíše bude lhostejný ústupek v případě, převáží-li celkové
klady našeho vstupu to, oč přijdeme. Z hlediska mezinárodních vztahů České
republiky přinesl však uplynulý týden i jednu méně příznivou zprávu: Britové
zaregistrovali další vlnu našich občanů, žádajících u nich o azyl, a česká
vláda na dilema, zda zvolit zavedení vízové povinnosti, anebo souhlasit s obnovením
imigračních kontrol britských úředníků na Ruzyni, dala přednost druhé variantě.
Zajisté to bude praktičtější a úspornější řešení, nedostane-li se několik set
lidí na palubu letadla do Británie, než kdyby mělo tři sta tisíc občanů České
republiky, cestujících ročně za Kanál, žádat o víza, zaplatit za ně po dvou
tisících korunách a v případě odmítnutí ani nemít možnost odvolat se, což praxe
ruzyňských selekcí umožňuje. Romové, neboť o ně se hlavně jedná, budou však
místo přes Ruzyň mířit do Británie oklikou. Dál budou argumentovat tím, že jsou v
České republice ohrožováni skiny, že často nemají možnost získat jakoukoli
práci. A i nadále se zase povětšinou budou vracet, když azyl nezískají, a se
zpětnou platností inkasovat zdejší sociální dávky. Objeví-li se imigrační
úředníci na ruzyňském letišti, uleví se trochu Britům a trochu naší vládě, ale
v bludném kruhu kolem problému, s nímž si systémově nevíme rady, budeme dál
šlapat společně.
|