Istria se mi vždy líbila. Městečka jsou podobná těm naproti v Itálii, ale bílá a červená jako v Chorvatsku. Románské baziliky ozdobené mozaikami jako v Ravenně, v slovanské zemi každý umí italsky, je to zkrátka pestrá kultura, která mi lahodí. Istria to je těžká vůně borovic, vinice posazené v červené půdě a na vrcholku kopců opevněné vesnice. Istria a její lázeňská sídla z počátku 20. století. Jezdila tam honorace, pak z cizinců ti devizoví a drobní prominenti, pak nikdo, protože byla válka, a teď na Istrii jezdí všichni.

Čech, který do Chorvatska jede autem, má na vybranou - zda podstoupí zácpy ve Vídni nebo v alpských tunelech. Bude mu horko a bude to trvat hodiny a poteče mu voda z chladiče a když se to konečně rozjede, řidič-zabiják ho bude zezadu tlačit na ty velké bílé stěhováky obtížené mocnými motorovými loďmi. Všichni spěchají a nemohou se dočkat, ostatně na Istrii je to docela blízko, jen tisíc kilometrů a dva dny cesty. Na Istrii se také všichni vejdou, protože tam bez ustání vznikají nové ubytovací možnosti - v paneláčcích, vilkách, apartmánech, stanech, obytných přívěsech, či karavanách.

Jsou prázdniny, důvod k radosti a zábavě, všichni lidé vyšli na promenádu podívat se na západ slunce. Promenáda je podobná malé silnici a musí být - jezdí po ní vláček, cyklisté a sportovci obutí do těžkých kolečkových bruslí. Maminky táhnou za ruku vzpírající se děti, důchodci zase horkem přidušené psy. Jsou nás davy a všichni se hrneme do Poreče-Parenza. Cesta je lemovaná restauracemi, v kterých vyhrává německá lidová hudba, k tomu vuřty a vepřové nožičky, nebo to jsou italské serenády, k tomu špagety a pizza, americké disko a hamburgery a ještě chorvatské písně lásky, mexický folklor - všechno co chcete. Pivo a víno teče drahým proudem - pozor Češi, pivo stojí kolem stovky. Město samotné je večer podobno úlu a matějské pouti, můžete sebou nechat lomcovat ve virtuální bedně, fotit se s polomrtvým hadem nebo opičkou, vozit se a houpat, a hlavně nakupovat - namátkou: plyšové mobilní telefony, chorvatské výšivky, trička s erotickými potisky a mušle z dalekých moří. Chorvaté jdou s dobou. Až po půlnoci utichne poslední disko a doburácí poslední ohňostroj, až na kolečkových bruslích přidupají poslední sportovci a rozjaření stolovníci dohrají svou partičku karet, bude ticho, jen vítr v dubech a občas chechot racka, neboť navzdory všemu jsme u moře. A když vyjde slunce, odebírají se k moři všichni, vždyť proto jsou tady. Kdo si pospíší, zaujme lepší kousek kamene či betonu a to každému radím, zůstaňte tam, kam patříte, každý komplex, každá laguna má svoje pláže, betony a kameny. Proniknete-li jinam, uberete místo tamním rekreantům nebo oni vám, kdo to v tom zmatku pozná. Doba je nakloněna demokracii - i v Chorvatsku, právo utrácet peníze mají všichni, a tak je využito každé místo i místečko. Kde končí hotelový komplex a vilové městečko, začíná kemp, a aby se nikdo nezmýlil, důkladně jej oplotili, neboť vedle je další kemp a hotel a vilové městečko.

My jsme zakotvili u nudistů - bylo tam nejméně lidí. Nudisté jsou totiž fundamentalisté, ve svém kempu žijí, jak je panbůh stvořil, a chvíli to trvá, než nováček nabere dech a pochopí, že dva nazí a důstojní profesoři na molu, si mohou o zahraniční politice popovídat se stejnou vážností jako jejich kolegové v kongresové síni. U nudistů také bylo relativně ticho, neměli diskotéku, ani rádio si nepouštěli. Ale pokroku se stejně nevyhnuli. Plavala jsem kousek od břehu, kde byla voda dostatečně hluboká, čirá a vlny živé a kupodivu lodě pádící dvousetkilometrovou rychlostí se mně s pochopením vyhýbaly. Až na jednu, ve které seděla skutečná dáma. Byla pobouřena - co dělá plavec na moři! To jakoby chodec bloumal po dálnici a narušoval dopravu. Zamyslela jsem se. Ta paní má určitě pravdu, a pokud to ještě není jasné dnes, stane se tak co nevidět...