Seriózní informace o stavu gramofonového průmyslu ve dvacátých a třicátých letech u našeho až donedávna největšího východního souseda jsou nečetné - pomineme-li ovšem řadu tendenčních materiálů, které na toto téma v minulosti publikovalo několik autorů.

První sovětské gramodesky byly vyrobeny až v roce 1919 a sloužily výlučně k propagandistickým účelům. Šlo totiž o nahrávky projevů politických vůdců Říjnové revoluce (V. I. Lenina, M. I. Kalinina a dalších), které byly distribuovány státním institucím a vojenským jednotkám. Vyrobila je ze zbytků lisovací hmoty dočasná moskevská továrna firmy GC a byly to vůbec poslední produkty, které opustily brány této lisovny. Další sovětské gramodesky se objevily na trhu až v roce 1922 a šlo opět většinou o nahrávky hlasů revolučních vůdců, básníků a vlasteneckých písní, které vyšly na etiketě Centropečať. Název výrobního závodu - bývalé továrny francouzské firmy Pathé - byl v té době změněn na Závod pátého výročí Října. Gramodesky se zde vyráběly jen do roku 1925, poté bylo výrobní zařízení převezeno do Aprelevky.

Tento bývalý závod Metropol dostal také nový název - Muzpred - a své první gramodesky začal lisovat ze zabavených předrevolučních matric anglické GC. Jeho výrobky zpočátku ještě vycházely na nepatrně upravené etiketě Amour (i se zavedeným obrázkem píšícího andělíčka). V letech 1925-1929 pak tento závod produkoval - již na nové etiketě Muzpred - jak gramodesky z nově natočených sovětských matric, tak výlisky z předrevolučních matric firmy GC i dalších ruských předrevolučních firem, přičemž snímky význačných umělců vycházely i na této etiketě opět jako jednostranné gramodesky. V letech 1929-1933 prošla etiketa několika grafickými úpravami, aby se její název ustálil na Mustrust. Název lisovny byl změněn na Závod roku 1905. Od roku 1929 byly gramodesky této značky natáčeny již elektricky. Červená etiketa byla vyhrazena domácím umělcům, snímky zahraničních interpretů vycházely na modré etiketě. U snímků určených na export byly údaje na etiketě udávané latinkou ve francouzštině, i když obaly těchto gramodesek byly většinou potiskovány textem v angličtině - Factory of Gramophone Records Remembrance of 1905.

Gramodesky značky Mustrust byly - nejspíš ve značně omezeném množství - v této době dovážené i do Československa. Tehdejší český Svaz průmyslu a obchodu gramofony stanovil v roce 1931 cenu gramodesek této značky (o průměru 25 cm) na 27 Kč. Zařadil je tedy cenově doprostřed mezi gramodesky nejdražších značek Odeon či HMV (ty stály 30 Kč) a běžných značek Esta či Ultraphon pro něž byla stanovena cena 25 Kč.

Čeští sběratelé dnes na gramodeskách značky Mustrust nacházejí především snímky ruských operních pěvců z doby před i po revoluci, nahrávky tklivých cikánských romancí za doprovodu kytary a někdy i odvážné, avšak neumělé pokusy dobových sovětských orchestrů o interpretaci jazzových skladeb. Prvním a neznámějším byl moskevský jazzový soubor A. N. Cfasmana, který tento pianista a skladatel založil již v roce 1926 ve svých 20 letech.

Od roku 1933 do roku 1944 řídil produkci všech sovětských továren na výrobu gramodesek státní orgán Gramplasttrest. Ve třicátých letech zahájily provoz i další moskevské a leningradské lisovny. Továrna v Aprelevce - tedy původně Metropol, později Zavod pamjati godu 1905 a od roku 1933 pak Aprelevskij zavod - byl v roce 1936 přejmenován na Moskevskij zavod.

Počátkem třicátých let zahájila výrobu gramodesek Fabrika gramoplastinok v Leningradě, v roce 1935 pak vznikla další lisovna Noginskyj zavod v Gluchově u Moskvy. Tato továrna byla po vypuknutí druhé světové války evakuována do Taškentu, kde pak po roce 1945 začala produkovat gramodesky s etiketou Taškentskij zavod.

Etikety sovětských gramodesek v těchto letech měly převážně rudou barvu a neatraktivní grafickou úpravu a nesměla na nich chybět pěticípá hvězda. I původně velice malebné krabičky na gramojehly z předrevolučních časů zešedly - byly potištěny nekvalitním dvoubarevným sítotiskem, případně se jehly balily jen do papírových sáčků nevalné kvality.

U nás daleko nejznámější etiketa sovětských šelakových gramodesek - červená, bleděmodrá nebo černá, s vyobrazením rozhlasové věže s pěticípou hvězdou a iniciálami CCCP - vznikla v roce 1943, kdy veškerá rozhlasová a gramofonová produkce v SSSR přešla pod pravomoc Výboru pro umění Rady ministrů SSSR. Do ČSR byla masově dovážena po roce 1945 a sběratelsky zajímavé nahrávky na této značce nacházejí snad jen milovníci vážné hudby. Část produkce gramodesek této značky byla od poloviny padesátých let lisována do velice kvalitní hmoty svými vlastnostmi se blížící vinylu.

Od roku 1964, kdy v SSSR definitivně skončila výroba šelakových gramodesek na 78 otáček za minutu, přešla veškerá tamější produkce gramodesek na etiketu Melodija.
Dlouze - a poněkud tendenčně - se o produkci gramodesek v SSSR rozepisuje ing. A. Lochman ve své knize Gramofonová deska - vyšla v roce 1955 v nakladatelství ROH.

GABRIEL GÖSSEL