Dvořákovi se podařilo oslovit široké teritorium lidí bez rozdílu na jejich zájmy či národnost. Pokud je nějaký skladatel přijat tak jednoznačně a v takovém měřítku, nejednou se vyskytnou výhrady muzikologů i interpretů, jež mu vyčítají líbivost a rafinovanost výrazových prostředků. Dvořák je však autor šťastný i v tomto smyslu, že přijímán rovněž náročnými odborníky. Vypráví se, že Johannes Brahms, který ho uvedl (doporučením Moravských dvojzpěvů) k berlínskému nakladateli Simrockovi, prohlásil: "S jakou radostí bych užil jako hlavní téma své skladby to, které Dvořák užívá jako vedlejší!" Studnice Dvořákových nápadů se Brahmsovi zdála nepřeberná. A právem. Vzpomeňme například na 1. větu Dvořákovy 8. symfonie anebo na úchvatné vedlejší téma 4. věty houslové Sonatiny G dur. Jak rádi bychom je slyšeli v oněch větách vícekrát a třeba i v příznačně mistrovském zpracování! Nebo si povšimněme kompozice 9. symfonie - Z Nového světa. Nemůžeme přeslechnout přímo geniální tématické propojení témat všech vět - už ve druhé větě je nám připomínáno hlavní i závěrečné téma věty první a obdobnou připomínkou vlastně končí i věta třetí. A což teprve čtvrtá věta! Celé dílo končí ve znamení heroického hlavního tématu, avšak pro opravdový vrchol skladby Dvořák zvolí nedaleko před závěrem úvodní akordy Larga. - Skladatel svými nápady sice hýří, avšak na druhé straně je dokáže dokonale využít a prezentovat i na místech nejméně očekávaných. - Ale opusťme tyto detailní pohledy a pokusme se zodpovědět otázku, jaké má Dvořákova hudba perspektivy?

Zastavme se nejdříve u jedné sféry, kde se Dvořákovi příliš nedařilo a nedaří. Ač milujeme jeho Rusalku, Jakobína a Čerta a Káču, operní sféru za Dvořákovu doménu považovat nemůžeme. Byl to v prvé řadě symfonik a to při poslechu zmíněných oper cítíme. Obtížnost jejich orchestrálních partů by potvrdili i hráči divadelních orchestrů, velkou symfonickou hutnost pak nejeden hudební kritik. U každého z dalších Dvořákových operních titulů bychom nacházeli handicapy - hlavně v podobě libret, jimž schází nezbytný dramatický spád. Jsou to známá fakta, ale blízká budoucnost ve znamení dvořákovských jubileí nám může přinést nové posouzení jeho zapomínaných oper.

Pokud jde o skladby - některé stojí stranou proto, že byly zastíněny svými "sourozenci" ze stejného žánru. Týká se to především smyčcových kvartetů, jež většinou rovnocenně obstojí i vedle velmi populárního "Amerického" kvartetu F dur. Nebo - jaké je naše překvapení, když zjistíme, že Budapešťský festivalový orchestr s dirigentem Adámem Fischerem natočil pro Philips výtečným způsobem nejen všech deset Legend, ale zároveň Drobnosti pro dvoje housle a violu op.75a (z nich vznikly později Romantické kusy pro housle a klavír). Dílo, které je u nás opomíjeno, Maďaři navíc oblékli do působivého hávu smyčcového souboru. Výsledek je jedinečný, byť pro nás poněkud zahanbující. - Hledání méně známých děl v katalogu velkých mistrů se stalo v dnešní době určitým trendem. A právě to je pro Dvořáka mimořádně nadějné. Vždyť jaké možnosti lze objevit, nahlédneme-li do Burghauserova katalogu! Přejme tedy našemu milovanému Mistrovi nejen stálou slávu a pozornost publika, ale také co nejvíce novodobých premiér!