Patříte mezi úspěšné umělce. Je úspěch motivující?
Někdy si nalháváme, že to podstatné je někde jinde, ale úspěch každopádně pohladí a dá novou energii do života. Určitě něco znamená a určitě s námi něco dělá.

S úspěchem ale souvisí i nepřejícnost. Setkal jste se s ní?
Setkal a ten nejzřetelnější případ v mém profesionálním životě souvisel se skutečností, že mám profesuru na německé vysoké škole, což mimochodem primárně nebyla záležitost mé volby. Když jsem ucítil, že se takové práci chci věnovat, šel jsem za tím, až jsem skončil v Německu. Dnes jsem rád, že moje třída funguje a zažívám něco, co bych v Praze pravděpodobně zažít nemohl - absolutní pracovní volnost, kdy nejsem ničím svazován.

Musel jste tomu něco obětovat?
Když hrozně chcete nahoru a na ten pomyslný kopec se nakonec vyškrábete, zjistíte, že jsem tam sám, že tam fouká vítr a že se vám docela stýská po lidech. Myslím, že ti největší z nás moc dobře vědí, co to znamená, trpí tím a východiskem je to, čemu se říká bohémský život. Najednou se vám na tom kopci zachce být s někým, kdo je docela obyčejný, s kým je vám dobře. Toužíte mít kolem sebe takové lidi.

Vytvořit si okruh takových lidí ale není snadné...
Dlouho mi to trvalo. Takové monstrum jako já nahání hrůzu, zvlášť když se přiblíží ke krásnému normálnímu člověku, který necítí tu neurotickou potřebu někam se škrábat. Zkrátka jsem ten člověk z pódia, trošku padlý na hlavu.

Kde se ve vás ta "neurotická potřeba" vzala?
Žil jsem tak od raného dětství, byl jsem nastartovaný výchovou. Očekávalo se, že budu ten hodný, ten který bude podávat skvělé výkony, který bude mít samé jedničky... A to sebou samozřejmě nese mnoho odpírání. Až jsem v určitém okamžiku začal přemýšlet, jestli jde vůbec spojit takzvanou řeholi a rozkoš života.

Nelitujete toho, že jste se stal umělcem? Měnil byste?
To je úvaha na úrovni snů, protože já vlastně hudbu umím ze všeho daleko nejvíc. Přeměnit se by bylo asi hodně obtížné a jistě bych dělal chyby, které s tím souvisí. Ale mně se ani nechce měnit, i když nerad bych se v sedmdesáti letech dopracoval do pozice trapného koncertního důchodce, který už deset let říká, že přestane hrát. To mám na paměti už teď, člověk má umět včas odejít. Ale než se tak stane, ještě bych rád něco udělal.

Říkáte si někdy: Už to umím, jsem dobrý?
Když si to řeknete, je s vámi konec. Souvisí to také s tím, jak si naplánujete práci. Od svých osmnácti let jsem se živil hudbou, chtěl jsem vydělávat, být samostatný, hrál jsem sto padesát koncertů ročně - ne že bych musel, ale proto, že jsem chtěl. Byla to posedlost, nebo lépe řečeno neschopnost pozastavit se. Později, když jsem si to uvědomil, bylo těžké zvolnit. A zase se musím vrátit ke své pedagogické činnosti: až vstup na školu mi dal určité zázemí, jistotu, že už nemusím tolik pracovat, že si můžu také v klidu žít. Je daleko lepší na něco se třeba měsíc těšit, než nevědět, co bylo včera.

Působíte dojmem velmi sebevědomého člověka. Byl jste takový vždycky?
Dlouho jsem od problémů utíkal k houslím a chtěl jsem si tam - jakoby v umělém světě - všechno vyřešit. Když jsem se s někým dostal do konfliktu, často jsem jen mávl rukou a řekl, že ten člověk je hlupák. Teprve postupem let jsem se naučil zůstat stát a říct: Co to na mě hraješ? Jít se mnou do konfliktu je dnes už docela problém.

Mluvil jste o svých drážďanských žácích. Jak spolu vycházíte?
Na jedné straně se cítím být stále jedním z nich, protože si vždycky dříve nebo později porozumíme, ale na druhé straně stále více vnímám věkový rozdíl, kdy oni hledají a své hledání mnohdy prožívají velmi bytostně a tíživě. Muzikanti v mém věku mají co dělat s tím, aby nacházeli nové věci v hudbě i v životě, aby pořád šli nahoru, aby se nezastavili a nerezignovali na svůj vývoj.

Jste jako pedagog více než jiní citlivý vůči různým hudebním projevům?
Jsem člověk, který je zvyklý velmi pečlivě poslouchat hudbu či tóny - šest až osm hodin denně. Ano, jsem kritický, ale nezblázním se, když slyším falešný tón. Hudbu jsem vždycky vnímal jako projev ducha, jako projev citovosti. Čistota je ideál, ke kterému jenom směřujeme.

Posloucháte někdy například techno nebo dechovku?
Připadá mi absurdní poslouchat něco takového. Tyhle žánry podle mého názoru neaspirují na to, aby je člověk poslouchal.

Máte "své" autory, jejichž skladby hrajete raději než jiné?
Když jsem prožíval megalomanské období, chtěl jsem hrát všechno. Všechny Mozartovy koncerty, Prokofjevovy věci... Chtěl jsem si ke všemu nalézt svoji cestu. Najednou jsem začal zjišťovat, že něco mi jde lépe a k něčemu se musím naopak hodně propracovávat. Ale to je na velmi dlouhou debatu. Cítím se dobře a takzvaně doma u pozdních romantiků, kde můžu všechno a hodně. Na druhé straně, když si chci doma něco zahrát, táhne mě to k Bachovi a k těm autorům, kde je všechno jakoby na svém místě, což je úkol vyžadující větší disciplínu, hlubší znalost, i větší racio.

Proč upřednostňujete zrovna pozdní romantiky? Je to tím, že jste sám romantický?
V hudbě určitě. Ale víte, mluvíme sice o romantismu, jenže devatenácté století, které té hudbě přálo, bylo možná daleko rozumnější než naše současnost. Nevím, jestli se tehdy lidé považovali za romantiky a nevím ani, jestli se za romantika považoval Brahms, ale každopádně mám rád, když hudba vyjadřuje něco, o čem se ani nemusí mluvit, když se nic nemusí vysvětlovat. To je ideál. V devatenáctém století byla hudba povýšena na největší umění. Člověk se mohl vzdálit od země...

V každém druhu umění existují trendy. Platí to i u klasické hudby?
Jistě. Dneska je v hudbě, v interpretaci, bohužel kladen stále větší důraz na jakousi šeď. V souladu s tímto trendem se tak nějak obrušuje cit pro to, čemu se dříve říkalo osobitost, něco vlastního, co člověka dělá jedinečným. Ale to platí nejen v hudbě, ale i v životě.

Sportujete pravidelně?
Ano. Houslová hra je dost nezdravý podnik a je dobré udržovat se ve fyzické kondici. Dřív jsem v květnu či červnu zažíval pocit vyčerpanosti, to je doba, kdy se už obrazně řečeno plazíte po zemi, nemůžete, ale musíte. Mnoho sezon jsem tak žil a není to jenom moje zkušenost, podobnou mají i moji kolegové. Protože je hraní docela těžká fyzická práce, domníval jsem se, že po cvičení nebo po koncertě nemůžu sednout na kolo a jet třeba dvacet kilometrů. Ale zjistil jsem, že opak je pravdou. Člověk, který hodně vydává, dokáže v krátké době také hodně vstřebat.

Jste vyznavačem zdravého způsobu života?
Určitě. Dokonce jsem zjistil, že jsou potraviny, které nemám jíst, protože mi nedělají dobře. Stejně jako se k sobě hodí dva konkrétní lidé a už ne ten třetí, tak i třeba brokolici, která je výborná, nemusí každý snášet. Ale vůbec si nepřipadám jako asketa, jenom musím víc dbát na to, abych rozkoše prožíval tak, aby se to sneslo s mým pracovním životem.

Zdá se, že váš život vaše profese výrazně ovlivňuje. Je to tak?
Odpovědět by měli spíš jiní, ale pokud se mohu posoudit, pak si myslím, že profese ze mě ukovala toho usilovného člověka, o kterém jsem mluvil trochu s úsměvem, jakoby šlo o minulost. Ale určitě mi pomohla v tom, že jsem se více poznal a ujasnil si, co všechno v životě chci. Zjistil jsem, že to nejsou jenom ty housle. Chci poznávat a poznat. A myslím si, že prostřednictvím své práce mohu komunikovat. Pro mě je vůbec hudba záležitostí komunikace.

Říká se, že právě komunikace dnes lidem nejvíc schází...
Hodně se mluví o komunikaci a paradoxně všechny ohromující vynálezy, kterým se říká komunikativní, lidi spíš oddělují, a tak se z nás stávají omezenci s naprosto stejným jazykem.

Měl jste někdy pocit, že hrajete pro "omezence"?
Hrál jsem v jedné velice vysoké společnosti, ve které jsem se necítil příliš dobře. Po koncertě jsem odešel.

Porušil jste konvence...
Nevím, jestli šlo o porušení konvencí. Možná je naopak porušili ti lidé. Konvence mohou souviset i se snobismem - mnoho lidí chodí na Pražské jaro jenom proto, že je to Pražské jaro. Otázkou je, kde je ta hranice snobismu, za kterou nelze jít, i když snad nikdo z nás není v tomto směru imunní.

Ale mnoho mladých koncertních umělců také rádo boří konvence - říká se tomu image.
Máte-li na mysli například zelené vlasy a vycpané části těla, jsem v tomto ohledu naprosto konzervativní a nedotčený. Samozřejmě mezi těmi lidmi procházím a vnímám je - také za mnou přišli a radili to či ono. Ale snad do oblasti, které se říká image, může patřit i něco vnitřního, alespoň já jsem o tom přesvědčený. Možná, že i z našeho rozhovoru si odneseme něco víc, než vědomí toho, co jsme měli na sobě a jaké jsme měli vlasy.

Co je pro vás kromě hudby, která je součástí vašeho života, důležité?
Klid, pohoda, ale i to, že se můžu svým způsobem vyřádit a užít si to, co chci, aniž bych potom měl nějaký problém. Určitě je pro mě velmi důležité mít kolem sebe ty, kteří mě mají rádi. A je příjemné občas si zahrát na housle...

JITKA KOMÁNKOVÁ