číslo 37/2001
vychází 3. září

Názory, komentáře

TÉMA TÝDNE

Image a šáteček

Karel Kühnl změnil image. Zaručeně dobře informovaný zdroj už na jaře prozradil, že o tom stínový premiér Čtyřkoalice uvažuje, leč Kühnl oholil svůj vous až na konci prázdnin. Přestal ho prý bavit, ale po volbách, "samozřejmě vyhraných", si prý vous nechá možná opět narůst, svěřil se Lidovým novinám. Co tedy Karla Kühnla očividně nepřestalo bavit, je politika. Přesto se od své červencové operace mluvidel ne a ne rozezvučet, jak míval ve zvyku a jak by se od premiéra, byť stínového, s počínající politickou sezónou očekávalo. Tím více je slyšet Cyrila Svobodu, jenž stínově dopremiéroval koncem března a je předsedou toliko jedné ze čtyřkoaličních stran. Leč pozor: je to strana početně silná a s věrnými voliči, v důsledku čehož se Svoboda může ozvat troufaleji než někteří jeho čtyřkoaliční kolegové, opírající se přinejmenším jednou nohou o vzduchoprázdno. I proto to byl nejspíš on, a nikoli stínový premiér Kühnl, kdo před týdnem zaujal veřejnost následující informací: v sedmi volebních krajích povede společnou kandidátku Čtyřkoalice lidovec a v sedmi reprezentant Unie svobody, čili s ODA ani s DEU se do čela kandidátek nepočítá. Zatímco Ratibor Majzlík, předseda DEU, byl Svobodovým vyzrazením zatím pod pokličkou držené a dosud jen ústní čtyřkoaliční dohody zaskočen a Michael Žantovský celou záležitost raději nekomentoval (za rok by měl v senátních volbách obhajovat mandát a k tomu bude potřebovat podporu "čtyřky", zvláště pak KDU-ČSL), z Unie svobody zaznělo jen cosi o Svobodově soukromém názoru. Lidovecko-unionistická plichta 7 : 7 nad lídry kandidátek nicméně napovídá, že vzájemná vstřícnost mezi Hanou Marvanovou (US) a Cyrilem Svobodou, jež se kovala za čtyřkoaličních krizí kolem (lednové) Žďárské a (březnové) Jarní dohody, dost možná nabývá nové kvality. Čtyřkoalice jakoby se bez sentimentu a skrupulí začala vnitřně rozestupovat na "vedoucí sílu" lidovecko-unionistickou a na DEU a ODA, dvě malé strany "vedoucí silou" vedené. Pamětníkům nebožky Národní fronty se omlouváme za poněkud šťavnatější příměr, jehož jsme právě užili, leč po změně stavu, jež se ve Čtyřkoalici rýsuje, mohou být Majzlíkova DEU a Žantovského ODA vskutku rády, že se pár jejich lidí snad přece jenom dostane do sněmovny, když jim "vedoucí síla" přenechá - řekněme - pět volitelných míst. Ostatně svými půlprocentními volebními preferencemi by se tam ODA a DEU na vlastní pěst tak jako tak nedostaly a i při skromné velkorysosti lidovců a unionistů na Čtyřkoalici vždycky více vydělají, než čím jí dokáží přispět. Vraťme se však k Cyrilu Svobodovi. Když byl od ledna do března 2001 čtyřkoaličním stínovým premiérem a sestavoval stínovou vládu, představoval si ji ne jako resortní kopii kabinetu Zemanova, nýbrž coby výkonný, myšlenkově a mediálně potentní a samozřejmě dělný tým, jenž povede volební kampaň "čtyřky". Stávající Kühnlova stínová vláda je naopak resortní, volební přípravy nediriguje a v čele se svým šéfem je mediálně nesmělá a nemluvná. Jestliže si naopak Cyril Svoboda a Hana Marvanová berou často, odvážně a jako první slovo ve věcech týkajících se Čtyřkoalice, integrace České republiky do Evropské unie, britských kontrol na Ruzyni a v podobných podstatných záležitostech, když by se takové první slovo logicky čekalo od Karla Kühnla a jeho stínových kolegů, pak se předsedové KDU-ČSL a US buď snaží vynutit si podstatnou rekonstrukci stínové vlády, anebo mají za lubem rovnou ji odstavit na vedlejší kolej. Kühnl, oslabený odchodem ze stranické funkce a stínoví ministři, instalovaní a vyměnitelní mávnutím úzkých stranických grémií, nejsou v situaci, aby mohli případnému tlaku na své pozice a možná i reorganizaci Čtyřkoalice vzdorovat. Mimochodem v Politické radě Čtyřkoalice má dvojjediná lidovecko-unionistická "vedoucí síla" šest z osmi hlasů, sedmý patří straně pragmatického Michaela Žantovského a jen jedním disponuje Ratibor Majzlík: ten sice bývá tvrdošíjný, ale po očekávaném neúspěchu v loňském senátním klání na Mladoboleslavsku potřebuje jako hlava strany konečně reprezentovat v parlamentu, přičemž k volitelnému místu na kandidátce vede cesta jen přes dohodu se Svobodou a Marvanovou.

Už ani ti Romové

V dnešním postmoderním věku vzalo mnoho odvěkých jistot za své. I proto je nám asi líto každé pěkné tradice, která se vytratí. Nyní mohou skeptikové říct, že "už ani ti cikáni nejsou, co bývali". Pouze několik hodin trvala naděje, že olašské Romy čekají po zvolení nového krále lepší časy. Muž, který měl být pro tuto komunitu nezpochybnitelnou autoritou ("na rozdíl od jiných romských představitelů když král něco řekne, tak to uděláme") a který ještě ve středu novinářům oznamoval sympatické záměry bojovat proti užívání drog a odchodům do emigrace, byl ve svém úřadě okamžitě zpochybněn. Uznat Jana Lipu svým králem odmítají olašští Romové z Brna. Prý nebyli přizváni do Ostravy, kde podle jejich názoru krále zvolila pouze jeho vlastní rodina. Rituál, při kterém se dlouze diskutovalo, vzpomínalo, zpívalo a také fotografovalo (královskou korunu, žezlo a jablko pro tento účel laskavě zapůjčilo ostravské divadlo), se zřejmě zbytečně těšil velké pozornosti médií. Z pěti různých skupin Romů, kteří žijí na území České republiky, jsou olašští poslední, kteří si ještě volí krále. Tradiční strukturu romských komunit za druhé světové války rozbil holocaust a komunisté po válce se snahou o integraci Romů do většinové společnosti příliš neuspěli. Nyní se ukazuje, že experiment s králem (který by navíc svou autoritou ovlivňoval pouze desetinu českých Romů) není alternativou pracného sjednocování této menšiny napříč rodovými skupinami na úrovni společenských a politických organizací.