Hlavní postavou seriálu je mladá žena, která po rozvodu ztratila životní elán a živí se jako prodavačka v antikvariátu. Nový a nečekaný vztah s významným mužem z bankovního světa vnese do jejího života velmi dramatický vzruch a posléze i probudí její energii, která dosud pospávala, byla poněkud skryta či zasuta pod její nenápadnou tváří a skromným chováním.

Hrají V. Žilková, V. Vydra, L. Skořepová, R. Brzobohatý, F. Němec, J. Boušková, J. Obermaierová, J. Schmitzer a další.

Úterý 11. 9. 2001 PRIMA - 20.55 hodin

Stárnoucí herec Theodor Bergner se v profesi chová jako primadona, v soukromí jako dokonalý hrubián a cholerik. Všichni lidé bez výjimky ho rozčilují, v lepším případě pro ně má podrážděné odseknutí, častěji ale přímé urážky. Navíc je obdařen velice zvláštním druhem humoru, vyžívá se v tom, že přivádí druhé do rozpaků. Jednoho dne potkává ve vlaku jakéhosi starého pána, z něhož se vyklube kouzelný dědeček. A od té chvíle se Theodor veze na klouzačce nepříjemných situací.

Režie Petr Schulhoff. Hrají Miloš Kopecký, Alena Vránová, Ladislav Pešek, František Filipovský, Svatopluk Beneš, Darja Hajská, Marie Mottlová, Nelly Gaierová, Josef Větrovec, Dagmar Veškrnová, Jiří Lír, Míla Myslíková a další.

"Nejhorší je, když vás pomocí prášků dostanou do stavu, ve kterém si uvědomíte, že jste blázen. Oči se potáhnou smutkem a vy už víte, že nejste Kristus, ale ubožák, kterému chybí zdravý mozek, co dělá člověka člověkem. Dají vás za vylepšené mříže, ačkoliv jste nikoho nezabili a nikomu jste neublížili. Nebyl nad vámi soud a jste vyřízeni. A lidi venku si žijou a vy jim začnete závidět..."

Intimní výpověď, z níž citujeme, je výmluvným svědectvím o niterném trápení citlivého člověka - Oty Pavla. Byl havířem, hokejistou a sportovním publicistou, ze všeho nejvíc však významným českým spisovatelem, jehož knížky o sportu a sportovcích a především povídky, v nichž se vracel do dětství, mládí a do rodného kraje (Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby), znamenaly v literárním i společenském úhoru sedmdesátých let paprsek jasu "v temném carství". Pavel trpěl závažnou psychickou chorobou. Jeho krátký život a velmi předčasná smrt - dožil se necelých třiačtyřiceti let - se staly námětem dokumentárního portrétu režiséra Romana Vávry Jak jsem se zbláznil, dalšího snímku z cyklu Předčasná úmrtí.

Tvůrce snímku shromáždil cenná a většinou méně známá fakta o rodině Pavlových (Popperových) a oslovil spisovatelovy příbuzné i přátele. Zejména díky živému, bezprostřednímu vyprávění bratrů Huga a Jiřího a prozaika Arnošta Lustiga ožívá na obrazovce nejen osobnost Oty Pavla, ale i hrdinové jeho povídek, zejména rodiče a bratři. Veselou bídu i občasná období blahobytu této malé, ale velice soudržné rodinné pospolitosti - díky střídavým dealerským úspěchům tatínka jako "cesťáka" s vysavači - přerušila druhá světová válka. Norimberské zákony, uplatňované v protektorátu, rodinu načas rozdělily, starší synové a potom i otec museli do koncentráku. To víceméně známe z Pavlových povídek i z jejich filmového zpracování (v dokumentu se s některými ukázkami setkáme). Už méně známé jsou skutečnosti o poválečných osudech Popperových, a zejména o cestě Oty Pavla k novinařině a literatuře, o jeho sportovních aktivitách, o práci v rozhlase a prvních literárních pokusech. Autor snímku se samozřejmě nevyhnul ani skličujícím stránkám tohoto jímavého životního příběhu - počátkům a průběhu nemoci, zápasu s ní a usilovnému snažení literárně tvořit i za nevýslovně těžkých podmínek. Je nutno ocenit, že ke smutným záležitostem, a ostatně Pavlově osobnosti vůbec, přistupuje Vávra citlivě a s taktem.

Italského režiséra Bernarda Bertolucciho není třeba představovat: některá jeho díla jsme viděli (Konformista, Poslední tango v Paříži, Poslední císař), na jiná zatím čekáme marně (zejména na rozlehlou venkovskou ságu Dvacáté století). Jeho dřívější tvorba byla rozporná, provokující, ale zřejmě i on se s postupujícím věkem uklidňuje, jak nás o tom přesvědčí jeden z jeho posledních filmů Svůdná krása.

Hrdinkou je mladičká Lucy (Liv Tylerová), která přijíždí po smrti své matky z Ameriky na toskánský venkov, kde žijí matčini přátelé a známí. Věří, že tam nalezne nejen svého biologického otce (což se dozvěděla z matčiných deníků), ale také - možná podvědomě - doufá v setkání s dětskou láskou, chlapcem, který ji kdysi poprvé políbil. Po příjezdu na venkovské sídlo se seznamuje s jednotlivými obyvateli rozlehlého domu: smrtelně nemocným spisovatelem (Jeremy Irons podává mírně ironickou studii muže, který si je vědom blížícího konce, a proto si dovoluje určitou prostořekost), zavile vyhlížejícím sochařem, který ze dřeva tesá většinou sedící oblé postavy, zestárlým panem Guillaumem (Jean Marais), který jen popochází z místa na místo a občas pronese nějakou repliku, a s ženami, které tam rovněž žijí.

Lucy, vzhledem ke své sexuální zdrženlivosti i překvapivé neschopnosti milovat se, zprvu vyhlíží, jako kdyby trpěla nějakým traumatem. Ukazuje se však, že trpí jedině potřebou velké, něžné a hlavně opětované lásky. Postava Lucy je budována jako senzitivní děvče, které odmítá přijmout cynické tvrzení, že láska neexistuje, že jsou jen důkazy lásky. Ale zdůrazňovaná pohlavní čistota jako základ mravní ryzosti působí svým anachronismem dnes už dosti přemrštěně.

Svůdná krása je ukázkou ušlechtile se tvářící podívané, která si zakládá na komorním projevu a na pozvolném vypravěčském rytmu - příznačné jsou plavné jízdy kamerou, která sleduje postavy většinou těsně před nimi a ukazuje, co vidí i protagonista. Podmanivé záběry jsou dílem režisérova "dvorního" kameramana Vittoria Storara. Vyprávění neobsahuje žádné násilnické scény, zdůrazňuje cit jako základ plodné existence. V tomto směru jde záměrně proti americkým akčním thrillerům, plným krve a násilí, předkládá však stejně umělohmotný, nevěrohodný svět a vztahy v něm. Bertolucci jako by ztratil kdysi tak fascinující schopnost vypovídat nejen o společenských reáliích, ale i o niterných strázních svých hrdinů. Protože namísto psýchy nabízí nepříliš obratně formulovanou tezi.

Pátek 14. 9 .2001 PRIMA - 22.50 hodin

Byla to láska? Ne, neovladatelná fyzická přitažlivost. Od první chvíle, kdy se ti dva spatřili, věděli, kam jejich známost povede. Elizabeth se líbily milostné extravagance, které s ní John prováděl. Užívali si spolu nespoutanou tělesnou lásku a ona se vžívala do společně strávených chvil. Časem ale došlo na praktiky, které ji děsily - a v tu chvíli se Liz rozhodla couvnout. John ji však ovládá. Liz je zcela závislá na sexu s ním. Dokáže se osvobodit?

Režie Adrian Lyne. Hrají M. Rourke, K. Basingerová, M. Whittonová, D. Margulies, Ch. Baranská, K. Youngová a další.

 Sobota 15. 9. 2001 NOVA - 21.25 hodin

Poté co mladý mistr bojových umění Liu Kang zvítězil v mystickém souboji Mortal Kombat a vybojoval tak mír pro celou zemi, zlý Shao Kahn poruší posvátné zákony, otevře brány mezi světy a Zemi pomalu začne pohlcovat jeho Jinozemě. Během šesti dnů chce spojit oba světy, a pokořit tak představitele dobra. Akční fantastický snímek vznikl podle oblíbené počítačové hry.

Nedávno jsme mohli na televizních obrazovkách sledovat komponovaný večer zasvěcený domácí animované tvorbě, nyní následuje v pravidelném cyklu Večer na téma... pohled na několik významných podnětů zahraničních.

Vesměs se jedná o dílka všeobecně uznávaná pro svou výtvarnou nápaditost i závažnost výpovědi. Například snímek kanadského režiséra Frédérika Backa Muž, který sázel stromy získal Oscara. Tvůrce se inspiroval i u nás známou novelou Jeana Giona o vesničanovi, jenž celý svůj život zasvětil vysazování lesa v původně pustých místech. Nikdo mu to nepřikazoval, nic tím nesledoval, konal tak z vlastní svobodné vůle, snad dokonce podivínsky - našel v tom své životní poslání. Spíše jen náznaková kresba, zbavená jakékoli křiklavé barevnosti i animačních kouzel, soustředěná na ústřední téma, nikde nepřehlušuje smysl výpovědi. Výrazově prosté podání s nevtíravým komentářem plně souzní s elegickým plynutím vyprávěného příběhu, v němž přitom nalezneme tolik vroucnosti i něhy.

Dalším snímkem je kolektivní Všeobecná deklarace lidských práv. Jejích celkem 30 článků vyhlášených OSN je zachyceno v kratičkých scénkách, lišících se výtvarným pojetím a autorským přístupem i použitou technikou. Některé epizody se skládají z vícera segmentů, na nichž spolupracovalo několik režisérů. Autorství je většinou oznámeno, ale občas jsou režiséři skryti: buď je zaštiťuje název studia (např. Csaba Varga Studio se opakuje několikrát, přičemž rozdílné styly podání svědčí o různých osobnostech, pracujících pod tímto označením), nebo jsou výslovně označeni za anonymy (podle výtvarného řešení lze např. u pátého článku uvažovat o polském animátorovi Piotru Dumalovi). Je sympatické, že autoři se nenechali svázat důstojností zvoleného dokumentu a vytvořili hravé minipříběhy, někdy až škodolibě glosující ne vždy snadné uspořádání věcí lidských v celospolečenském měřítku.

Příznivce postaviček Wallaceho a Gromita, nekňubovitého pána a jeho podnikavého psa, jak jsme je mohli zahlédnout ve třech půvabných groteskách ČT nejednou uváděných (Cesta na Měsíc, Nesprávné kalhoty, O chloupek), jistě potěší dokument Wallace a Gromit válcují Hollywood, který vypráví o průniku jejich režiséra Nicka Parka až do amerických ateliérů. Výsledkem byl celovečerní film Slepičí úlet, známý též z našich kin. Dokument nahlédne nejen do výrobních tajemství, ale navíc vysvětluje, nakolik bylo pro režiséra důležité uchovat si i ve změněných produkčních podmínkách tvůrčí nezávislost.