Formálně experimentující americký film Memento bohužel nepřesahuje vymezení svého tématu: na použité krimální zápletce totiž není nic pozoruhodného. Ztrátou dlouhodobější paměti postižený muž, jenž si všechny události zaznamenává na útržky papíru, na fotografie, dokonce si důležité informace vytetovává na tělo, pátrá po vrahovi své ženy. Formální řešení je samozřejmě zajímavější, ale také krajně výlučné. Příběh samotný je totiž vyprávěn od konce - jakoby pozpátku. Každá sekvence, představující určitý výsek z hrdinova života, kontextově předchází tu právě odehranou. Divák je tak téměř zbaven šance v úplnosti dešifrovat rozprostřené nejasnosti. Všimneme si výtvarného řešení: barevnými úseky, zaznamenávajícími "současnost", se prolínají černobílé záběry, zachycující obdobný případ ztráty paměti, který hrdina jako pojišťovací agent kdysi řešil.

Ačkoli příběh postrádá jednoznačný klíč k dešifrování a připouští různorodé výklady, nejpravděpodobnější bude asi ten, který naznačuje, že člověk stižený poruchou aktuální paměti (spolehlivě si vybavuje jen události a fakta přijatá před osudnou poruchou) si může vytvářet vlastní smyšlený svět a být více či méně manipulován svým okolím, aniž si to uvědomuje. Postižený Leonard (Guy Pearce) - a spolu s ním i divák, dívající se jeho očima - si totiž konstruuje události, jejichž návaznost neposkytuje jistotu o tom, co se vlastně přihodilo.

Vypravěčsky je film jistě sugestivní, ono až horečné skládání střípků (možná smyšlené) reality fascinuje svou úporností. Režisér Christopher Nolan dokáže namíchat přitažlivý mix bezmála mysteriózních záhad i konvenčních banalit, aby vytěžil překvapivé zvraty. Rovněž herecké výkony přesvědčují přinejmenším v rozměru téměř mysteriózní detektivní záhady. Jistě by bylo možné celému příběhu přisuzovat metaforické významy - prostřednictvím výpadku paměti a jeho tragických důsledků (toto téma je zde dokonce rozehráno ve zdvojeném provedení) uvažovat o osudu člověka ztraceného v odosobněné civilizaci, jejíž nabízené jistoty si lze stěží ověřit, a proto nezbývá než jim věřit. Ale přesto získává vrch znatelná vyumělkovanost a pózovitost celého projektu.

Lidé stižení vymazáním paměti se vyskytují odedávna a film se jejich osudy zabýval již mnohokrát, stačí si vybavit třeba Hitchcockův thriller Rozdvojená duše. Zbývá ještě doplnit, že ani myšlenka filmu vyprávěného pozpátku není nijak nová - před pětatřiceti lety ji zužitkoval i Oldřich Lipský v komedii Happy end.