V poklidu letních podvečerů, při náhodných setkáních neznámých, cizích lidí, i při posezení v kruhu přátel přišlo velmi často na pořad téma - zda se lidé k sobě chovají lépe než dříve a hlavně co znamená opravdové přátelství. Když je čas popovídat si, rádi porovnáváme a poměřujeme. Rozumujeme, zda bude letošní úroda větší než ta loňská nebo jestli je toto léto teplejší než minulý rok. Vždycky je tu nějaké to - proč. Ty rozhodující vlivy, podmínky a prostředí. Díváte-li se na vztahy mezi lidmi z tohoto úhlu, je sice pravda, že chování vůči druhým vychází z povahy každého člověka, ale prostředí ho ovlivňuje stejným způsobem jako počasí úrodu.

Přesto v každé době žili a žijí lidé, kteří okusili blahodárnou sílu opory v druhého člověka a vědí moc dobře, co chtěl říci dávný filozof Epikuros slovy, že "z toho všeho, čím moudrost hledí zabezpečit blaženost celého života, je daleko nejdůležitější věcí získat přátelství". Ano, řekl daleko nejdůležitější! Tak je to, či není bohatství, jakým se lze pochlubit? Vlastně proč by se člověk měl bohatstvím chlubit? Snad aby vzbudil závist? Ale ne, přátelství je nenápadný a přesto nenahraditelný poklad, který posiluje, hřeje a uklidňuje i v těch nejtěžších chvílích života. Účastí, která se neprojevuje pláčem, ale starostí o druhého. A tohle závistivci všeho druhu přehlédnou! Není to zjevné jako peníze, vily, auta, bazény, cesty po světě anebo krásná žena. Přátelství se nevystavuje. O něm se i málokdy vypráví druhým, přátelství prostě jen je. Jako dobré manželství, jako příjemné příbuzenstvo.

Jenomže my žijeme v době, která nás ohleduplnosti právě neučí. Kdo si dovolí připomínat ji, toho má okolí za staromódního mentora. Vyrůstají-li v takovém prostředí jemné a citlivé rostlinky přátelství, je to spíše zázrak. V tom patrně mají pravdu ti, kteří tvrdí, že dřívější doba tento vztah víc prověřovala. Nutila lidi dělit se o málo, přiváděla je do situace, kdy projevit přátelství znamenalo leckdy nastavit vlastní kůži, a protože přítel je člověk, před kterým je možné myslet nahlas, byla při vědomí toho taková pouta tisíckrát prověřena. Čas konkurence, soupeření a provázanosti obchodních svazků a známostí hodně mění chemické složení přátelství. Neposiluje cestou citu, lásky, obdivu i shovívavosti k osobnosti, ale stává se vztahem účelovým. Já tobě tohle, ty mně tohle, já za to pak to a to a ty zase na oplátku... Také se tomu říká přátelství, ale je to spíš obchodní partnerství, skutečné přátelství to není. Vždycky je v něm díl prospěchářství. Na přátelském vztahu by to přece byl kaz.

Tahle svázanost známostí a takzvaných "kamarádů kamarádů" snižuje úroveň života společnosti. Nenápadně a vytrvale. Chrání místa na výsluní stejným firmám a stejným tvářím, dává v mnoha oblastech příležitost okruhům stále se opakujících lidí. A to je důvod, proč někdy strneme v údivu, jak mohl být natočen tak prostoduchý televizní seriál, jak někdo mohl schválit tak nesmyslnou a přitom navíc ošklivou reklamu, jak je možné, že je předem rozhodnuto o udělení různých grantů, jak si rozporuplný člověk s chováním řeznického psa může být jist, že mu nehrozí nic méně než ředitelské místo kdekoliv, a navíc ještě nějaké to křeslo v komisích a radách. Tyhle provázanosti existují v politice, v kultuře, v médiích i v obchodování. Na vějičky nabídek a výhod se chytne mnoho lidí. A od té chvíle hrají roli v tom leckdy podivném koloběhu událostí.

Jenomže skutečné přátelství nemá být celním úřadem na vybírání povinných dávek, ale zdrojem radosti a krášlení života. Také cítíte, jako by tohle pojetí do dnešní doby útočné reklamy, pomlouvačných, udrbaných časopísků, nestoudného exhibicionismu intimit a tvrdosti urvat, co se dá - třeba na kamarádovi -, jvůbec nepatřilo?

Ještě jednu stránku má přátelství. Řeknete-li příteli o chybě, kterou dělá, o nehoráznosti, jaké se dopustil, dokáže vaše slova přijmout. Přátelství má takovou zvláštní rovinu, která dovede jemně přežehlit i lidský stud a navodit pokoru, protože ta k člověku patří. V neurvalé době se reaguje urážlivostí a nepřátelstvím navždy. Bývalý přítel s vámi přestane mluvit, pak nebude odpovídat na pozdrav a najednou se dozvíte, že po vaší cestičce systematicky klade pěkně velká polena. Přeraž se za tu upřímnost! Dotkl ses mě! Možná že to bude tím, dotkl. V módě jsou tvrdší zásahy.

Z přírody zmizelo mnoho druhů živočichů a rostlin. Nechovali jsme se k nim dobře. Přece jen se ale mnohé zas vracejí. Vítá je přívětivější, čistší voda, lepší ovzduší. Stejně tak, zdá se, je málo upřímných přátel. A není to tím, že by poptávka byla malá. Až mě překvapilo, že kdekoliv se sešlo v létě ke klidnému večernímu posezení více lidí, mluvilo se právě o přátelství. Jako o něčem, čeho se nedostává a po čem kdekdo touží. Jak se v téhle oblasti vyčistí vzduch a voda, aby se krásné vztahy znovu vracely do života u nás?

Není to tak dlouho, co jsem natáčela pro rozhlasové vysílání příběh paní Marie Žákové. Se svým mužem měli opravdu vzácné přátele na Karlovarsku. Jak šla léta, paní Marii zemřel manžel a brzy nato shodou náhod v jednom roce oba přátelé ze západních Čech. Jenomže tihle manželé měli dvě děti, školáka a učenku. Paní Marie se rozhodla vzít si je obě k sobě a vychovat je do plnoletosti. Málokdo věřil, že to udělá. Má už svá vnoučata, starost o vlastní kadeřnictví, a tak má jistě nárok na život bez komplikací s výchovou mladého párku v pubertě. Udělala to. Věnovat roky starostí pro své přátele bylo pro ni samozřejmostí. A nešlo o gesto. To možná jen ti současní "přátelé" by zapřemýšleli: A co z toho asi má? Já jim odpovídám: naplněné přátelství, které překročilo i práh smrti.