Vaše rozhlasová "nej"?
Jsou to lidé, které jsem poznala díky rozhlasu. A mám-li hovořit o oceněních mé rozhlasové práce, vážím si dvou: v roce 1990 jsem byla oceněna za pořad Společnost se syndromem strachu, který byl natočen v prosinci roku 1989 a sledoval fenomén, který mě jako vystudovaného sociologa mimořádně zajímal. Tato rozsáhlá kompozice, ve které vypovídali herci, malíři, sociologové, filozof i tzv. obyčejní lidé, byla dokonce živě vysílaná, což se u kompozic dělá jen mimořádně. Během pořadu do vysílání telefonovali posluchači a sdělovali svoje názory na problém strachu.
Kouzlu živého vysílání jsem zcela propadla - osm let na stanici Praha Host do domu, v Českém rozhlase Brno pořady Apetýt a Rendez-vous.
Moje "nej" z poslední doby je dokumentární kompozice o mimořádné osobnosti české kultury Eduardu Ingrišovi, o němž se u nás téměř nic neví (v roce 1948 odešel do Jižní Ameriky). Měla jsem možnost získat zcela unikátní a u nás dosud nepublikované zvukové i písemné dokumenty. Pořad byl vysílán letos v dubnu na stanici Praha a měl ohromný ohlas - ještě měsíc po premiéře mi přicházely dopisy od lidí, kteří se s Ingrišem potkali. Nikdy jsem žádnému pořadu nemusela věnovat tolik času - trvalo tři měsíce, než tento pořad vznikl.

Co vás drží nad vodou?
Nad vodou mne drží: plavání, můj jorkšírský teriér Yenkie a svoboda ve všech směrech.