I když po dobu téměř třiceti let byly gramodesky firmy Beka jednou z nejvýznamnějších značek nejen v Německu, ale i v celé řadě evropských a dokonce i asijských zemí, je o této etiketě dnes známo poměrně málo. Podívejme se tedy na historii této kdysi slavné značky.

Etiketu Beka přivedla na svět německá firma pánů Bumba a Koeniga, kteří jí také propůjčili začáteční písmena svých příjmení. Jejich v roce 1904 založená gramofonová společnost dostala název Beka-Record GmbH a získala práva na distribuci gramodesek ve Velké Británii, Číně, Japonsku a Severní Americe. V roce 1906 již byla jednou z největších exportních firem na světě, která se ve své inzerci chlubila německými, francouzskými, anglickými, italskými, portugalskými, španělskými, ruskými, rakouskými, maďarskými, švýcarskými, dánskými, arabskými, tureckými, hindustánskými, tamilskými, malajskými, čínskými a japonskými snímky. Na rozdíl od většiny gramofonových firem, které obvykle používaly pro rozlišení rozměrů svých gramodesek a typů nahrávek různé řady matričních čísel, rozlišovala Beka zpočátku pouze druh snímků - jinou řadou čísel se například označovaly orchestrální, jinou vokální či instrumentální nahrávky. Navíc desky Beka zpočátku neměly ani zvláštní objednací čísla, obchodníci je tedy mohli objednávat pouze podle čísel matričních.
Gramodesky firmy Beka se vyráběly o pěti různých průměrech, a to 17, 20, 25, 27,5 a 30 centimetrů, přičemž jejich etikety nesly označení Beka Record, Beka Ideal Rekord, Beka Grand Rekord, Beka Sinfonie Record a Beka Meister Record. Původně se desky této značky lisovaly pouze s jednostranným záznamem, od roku 1905 se začaly lisovat i s oboustranným záznamem a po roce 1907 již jen jako oboustranné. V této době také skončila výroba desek o průměrech 17 a 27,5 cm.
Natáčení snímků pro tak velké množství zemí přimělo v roce 1907 firmu Beka k zavedení systému národních sérií matričních čísel - například německé snímky měly přidělenou sérii 16000-16999. České nahrávky v té době vycházely na značce Beka a dalších jejích dceřiných etiketách (mj. Svatopluk, Scala či A.B.C. Record) v řadě matričních čísel 44-59000. Většinou šlo o orchestrální snímky, komické scény a náladové snímky zpívané univerzálními tenory Valentinem Šindlerem či Jardou Nohavcem za doprovodu dechové kapely pana Arnošta Hermanna.

Firmě Beka byl v roce 1910 udělen patent na gramodesku o průměru 25 cm se zvýšenou hustotou drážek, takže každá strana takové gramodesky mohla obsahovat dva tříminutové snímky. Tyto gramodesky vycházely s dvoubarevnou etiketou Veni-Vidi-Vici a lisovaly se pouze v Londýně a Berlíně.
V témže roce zakoupil etiketu Beka berlínský koncern podnikatele švédského původu Carla Lindströma. Ten uvedl začátkem roku 1911 na trh gramodesku značky Parlophon o průměru 30 cm a některé snímky, které původně vyšly na této značce, lisoval i na etiketě Beka Meister Record.
V letech během první světové války byla produkce gramodesek značky Beka výrazně omezena - zatímco ještě v roce 1915 vyšlo celkem 116 titulů, v roce 1917 to bylo jen pouhých 18 snímků. V roce 1914 také Beka krátce experimentovala s hloubkovým záznamem - několik takto natočených snímků vyšlo na deskách o průměru 27 cm na etiketě Beka Saphir Disc.

Poslední evidovaná gramodeska značky Beka s českými nahrávkami má číslo Bč 457 a obsahuje písničky Já jsem viděl hezkou holku a Já mám holku od Odkolků, které za doprovodu německého saxofonového orchestru kapelníka Otto Dobrinta nazpíval barytonista Jan Fifka, emeritní člen pražského Národního divadla.

GABRIEL GÖSSEL