Angličan Nicholas Winton je obdivuhodný člověk. A patrně vždycky byl. Jako úspěšný byznysman přijel na sklonku 30. let do Československa, ač se tenkrát původně chystal na lyžařský zájezd do Alp; ale naše země ho zlákala, protože se v ní děly dramatické věci a mladý muž byl zvědav... Bystře postřehl nebezpečí, které se stahovalo nad celou zemí a zejména nad obyvateli židovského původu, a začal jednat. Po velkém úsilí se mu podařilo téměř neuvěřitelné: zorganizoval odjezd 669 českých a slovenských židovských dětí a umístil je do anglických rodin. Zachránil je tak před téměř jistou smrtí. Mohl jich vyvézt ještě víc, kdyby 1. září 1939 nevypukla druhá světová válka. Poslední připravený vlak už nevyjel. Winton učinil, co se učinit dalo, a během války, kdy sám bojoval v armádě, na celý případ zapomněl.

Teprve po letech, kdy obdivuhodný čin vyšel najevo, začala se o příběh Nickyho Wintona zajímat média v celém světě. Televize řady zemí uvedly publicistické pořady; jeden z nejpůsobivějších např. zachytil první setkání skromného muže s "jeho" zachráněnými dětmi. V Česku natočil režisér Matej Mináč na motivy dávných událostí jeden z nejúspěšnějších hraných filmů posledních let - Všichni moji blízcí. Do kin se dostal i anglický dokument Do cizí náruče. Matej Mináč se nyní k působivé látce znovu vrátil a v televizním dokumentu Síla lidskosti - Nicholas Winton událost zrekonstruoval. Zatímco zmíněný anglický snímek se věnuje hlavně osudům zachráněných dětí za války v Anglii a Mináčův hraný snímek je příběhem jedné rodiny, jeho dokument se zaměřuje především na osobnost Nicholase Wintona. Umně kombinuje černobílý materiál s barevným (do černobílých pasáží mj. působivě montuje i "současného" pana Wintona). Jako průvodce si vybral kanadského televizního publicistu Joe Schlessingera, který byl jedním ze zachráněných českých dětí. A ještě jedna zajímavost: českou verzi namluvili Libuše Šafránková a Josef Abrhám, představitelé hlavních dospělých rolí ve filmu Všichni moji blízcí.

Na první setkání s nyní dvaadevadesátiletým Nicholasem Wintonem Mináč vzpomíná: "Našel jsem v zahradě veselého usměvavého člověka. Ve Velké Británii jej dlouho nikdo neznal. Do roku 1988 totiž nikomu o tom, že zachránil téměř 700 dětí, neřekl, ani své rodině. Jeho žena ale objevila při úklidu na půdě kufr se seznamy a fotografiemi dětí, o jejichž původu neměla tušení, byla překvapená a zmatená. A teprve tehdy jí její muž vyprávěl o tom, co se stalo v Praze v roce 1939. A dodal, že to byla jen malá část jeho života a nebylo třeba o tom mluvit..." V roce 1998 obdržel Nicholas Winton od prezidenta Václava Havla Řád TGM.

Úterý 18. 9. 2001 PRIMA - 20.50 hodin

Bránu věznice opouštějí dva muži - Gustav Makovec a Karel Vašátko. Jsou rozhodnuti začít nový život, a tak si najdou zaměstnání v autodílně podniku Frigotherm. Jenže brzy za nimi přijde mistr se zvláštním požadavkem - mají předělat podnikový vůz, aby vypadal jako vrak a mistr ho mohl levně prodat šéfovi výstupní kontroly. Samozřejmě za protislužbu. Transakce se ale nevydaří a Makovec s Vašátkem jsou propuštěni. Ani v několika dalších místech to není o moc lepší. Nakonec oba malí zlodějíčci opět putují do vězení a jedinou útěchou je jim předsevzetí, že příště budou chytřejší.

Režie Petr Shulhoff. Hrají Karel Augusta, František Peterka, Helena Růžičková, Zdeněk Srstka, Zdeněk Dítě, Jaroslav Heyduk, Antonín Hardt, Václav Štekl a další.

Středa 19. 9. 2001 ČT 1 - 20.45 hodin

"Kdyby Laďka Kozderková byla Američanka a zpívala na Broadwayi, byla by světová hvězda," prohlásil o talentované herečce a zpěvačce hudebník Václav Zahradník. Patrně měl pravdu. Nadějné umělkyni však nejen nebylo souzeno působit v Americe. Osud jí vyměřil tak krátký život, že toho spoustu nestihla ani doma. Dokument Martina Dolenského Ztracený hlas z cyklu ostravského studia ČT Předčasná úmrtí se v působivé zkratce vrací k Laďčiným rolím a vypráví o jejím osobním životě. Bylo jí sotva sedmatřicet, když zemřela na zhoubnou nemoc. Nezůstalo po ní zvlášť mnoho stop. Někdejší divadelní kolega Ladislav Županič v dokumentu vzpomíná, jak bylo např. marné jeho úsilí, aby některá z jejích muzikálových rolí, zejména v Hello, Dolly, byla zachycena televizní kamerou. Přitom o ní říkali, že "kdyby muzikál neexistoval, kvůli Laďce Kozderkové by musel být vynalezen" - a ani to nebyla moc velká nadsázka. Málo toho stihla, přesto se trvale zapsala do vědomí kolegů, blízkých, a jistě i diváků. Výpovědi, které shromáždil dokumentární medailon, svědčí o tom, že ji měli rádi. Petr Nárožný třeba říká: "Měla klukovskou duši. Sranda s ní byla jako s dobrým kumpánem, strašně ráda se smála. Uměla humor dělat, i vymejšlet." Jiní hovoří o její srdečnosti, upřímné pohostinnosti ("...táhla hrnec a já jí povídám: Co to je, Laďko? A ona říká: Dělala jsem řízky, tak jsem vám vzala jedenáct řízků. No, je nás jedenáct na place, tak abyste si dali každej..."). Zazní svědectví také o tom, jak do posledních chvil statečně bojovala se zákeřnou chorobou...

Od chvíle, kdy se ve světě objevil útlak, strach a nenávist, objevuje se v historii i stopa krve. Je to historie odporu, revolucí a politických vražd. Jejich oběti bývají bezejmenné, ale někdy jsou to prominenti. Francouzský dokumentární seriál připomíná osm obětí, osm vražd historických rozměrů. První díl vypráví příběh vraždy římského bankéře Roberta Calviho, muže spojeného mnoha tajemnými nitkami s Vatikánem. V tomto spojení nešlo jen o zisk - prvotním zájmem tu byla politika.

Pátek 21. 9. 2001 NOVA - 21.45 hodin

Režie Kathryn Bigelowová. Hrají Keanu Reeves, Patrick Swayze, Lori Pettyová, Gary Busey, John McGinley, James Lee Gros, John Philbil a další.

Sobota 22. 9. .2001 ČT 1 - 21.05 hodin

Cynické sdělovací prostředky, díky nimž získají nebývalou publicitu jinak nedůležité události, se stávají častým terčem kritiky. Nejprve se pozornost soustředila na tisk, v posledních desetiletích se přesouvá na televizi. K nejnovějším pohledům se řadí Město šílenců, které natočil Costa-Gavras, kdysi specialista na politické filmy. Téma sdělovacích prostředků jej ostatně zajímalo už dříve - např. v Malé apokalypse se měl smolařský hrdina upálit přímo před objektivy kamer.

Hlavním hrdinou filmu je televizní reportér Max (Dustin Hoffman), náhodně se nachomýtnuvší ke kriminálnímu případu, který začal jako banální rozepře, ale vyvrcholil za mohutného přihlížení věřejnosti a vysílání v přímém přenosu k osudovému vyvrcholení. Do muzea totiž vejde propuštěný hlídač Sam (John Travolta) a puškou se jme předvědčovat ředitelku, aby jej přijala zpět. Nešťastnou náhodou vyjde rána, která zasáhne jeho - ještě zaměstnaného - kolegu. Max okamžitě vytuší svou velkou příležitost proslavit se: ani ne tak samotným přenosem, jako spíše pasováním sebe sama do role jakéhosi prostředníka mezi Samem a veřejností. Tato rovina je však pojednána pouze vnějškově, Hoffman se jako by se svým hrdinou nesžil - ztišeně a potemněle pronáší své repliky, ale z dvojlomné polohy nevytěžil vše, co mohl. Travolta modeluje svého poněkud jednoduššího Sama v intencích naprosté nepřipravenosti na vývoj událostí.

Costa-Gavras načrtává v mnohém zjednodušené figury s přímočarým uvažováním i jednáním. Všimneme si dojemně vylíčené Samovy rodiny (dominantní, ale přitom milující žena, jíž se Sam bál přiznat, že ztratil práci). Stejně záměrná je osamělost Maxova, kterému naopak schází rodinné zázemí. Bezpečnostní složky jsou posunuty do záporně groteskní polohy, vyznívají zákeřně a vražednicky. Přes nejrůznější vady přináší Město šílenců přemýšlivou výpověď o fungování zpravodajské práce.

Je to téměř to neuvěřitelné: letos uplyne už sto let od narození jednoho z největších českých básníků, jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Autora, na jehož dílo nikdy nestihl usednout prach. Seifertovy sbírky nezdobily pouze knihovničky nepočetné vrstvy milovníků poezie, ale četli je lidé všech vrstev a generací. Čtou je a recitují ostatně dodnes, a nejen proto, že mnohé z veršů zabloudily do čítanek (to by spíš mohlo vzpurné mládí odradit). Básník, který našel ta nejkrásnější slova pro lásku, poetický komentátor křehkých, o to však pevnějších vazeb k mamince, autor, jehož očima jsme se naučili vidět půvaby přírody i jarní opar nad Prahou a spolu s ním v moudrých pamětech objevovat Všecky krásy světa... Říkalo se o něm, že to byl poslední romantik dvacátého století. Budiž, ale byl to také statečný člověk, který své jméno a svůj hlas dal do služeb svobody. Totalitní režim si s ním nevěděl rady, jen bezmocně přihlížel, jak upřímně ho mají rádi čtenáři, jak hluboce si ho váží svět.

V jedné básni napsal: "K miliónům veršů na světě přidal jsem jen pár slok. Nebyly o nic moudřejší než píseň cvrčků. To vím. Odpusťte mi. Už končím..." Mýlil se, neskončil, stále trvá. Dosvědčuje to i jeden z komponovaných večerů České televize Večer na téma..., věnovaný právě Jaroslavu Seifertovi. Shodou příznivých okolností se program vysílá právě v den básníkových narozenin. V průběhu tematického večera uvidí diváci mj. tři nové snímky předních dokumentaristů: Píseň cvrčků režiséra Vladimíra Drhy - dokument o životaběhu, láskách, přátelstvích, pravdách, radostech, básních a smrti Jaroslava Seiferta; dokument Břetislava Rychlíka I havran patří k řádu pěvců - o tom, jak ve Švédsku vznikla jedna z našich současných nejprestižnějších literárních cen - Cena Jaroslava Seiferta, jak se udělovala přes železnou oponu a jak funguje dnes.

Dalším osobitým dílem bude filmová montáž z posledních sbírek Jaroslava Seiferta, kterou pod názvem Jako kouř marihuany jsou verše básníků vytvořil Josef Císařovský