Tříhodinový řecký film Čtyři roční doby práva režiséra Dimose Avdeliodise, uváděný Národním filmovým archivem, umožňuje nahlédnout do prostředí v mnohém tajuplného. Vyznačuje se meditativností v zobrazení venkova (konkrétně ostrova Chios), obepnutého byrokratickým dohledem úřadů, vzájemnou chamtivostí místního obyvatelstva i vírou v magické praktiky, dávnými legendami, zjevováním mrtvých. Do jedné takové vesnice přicházejí v průběhu jednotlivých ročních období (od jara do dalšího jara) hlídači, aby zabránili zejména polnímu pychu.

Za doprovodu Vivaldiho Čtvera ročních období se odehrávají bizarní příhody celkem pěti hlídačů, z nichž uspěl až poslední, jenž nejlépe dokázal pochopit mentalitu místních. Někteří před ním zahynuli, jednoho kvůli hazardním hrám odvedli četníci. Každému z nich věnuje režisér prostor, aby zachytil, co vše vedlo k jeho pádu - ať již to byla služební horlivost, arogance, úplatnost či karbanická vášeň.

Režisér se nevyvaroval tvarově rozkolísaného podání - vedle malebných přírodních scenerií, navozujících nejrůznější emocionální stavy (od dusného parna přes povalující se mlhy a bičující deště až k mrazivým dnům), rozehrává situace v širokém vějíři žánrových přístupů - od téměř mystických záhad ke groteskně honičkovým sekvencím. Ačkoli jednotliví hlídači, většinou se vyznačující zpola směšným, až karikovaným počínáním, si vytvářejí kontakty k různým postavám (počínaje jejich nadřízeným a konče rolníky, hospodským či karetní partou); jakýmsi sjednocujícím motivem je tajemná dvojice dvou paběrkujících žen, stařeny a její mladičké vnučky, natolik mrštné, že dokáže utéci všem svým pronásledovatelům, kteří při vyčerpávajícím běhu za ní zpravidla hynou - někdy vyčerpáním, jindy utopením.

Příběh se začíná odehrávat v roce 1960, vypomáhá si občasným čtením úředních zápisů a žádostí, avšak nakonec nevyužívá ani přesného dobového zakotvení, ani průhledu do odvěkých tradic zapadlého řeckého venkova. Ve vnější vizuální vrstvě se vyprávění opírá o důstojnost průhledů na zemitá, svérázná společenství, jak je dokázali evokovat režiséři jako Angelopulos, Olmi či bratři Tavianiové, avšak schází jakýkoli pokus o hlubší postižení zvolených reálií, vesnické prostředí se zde stává pouhou kulisou, na jejímž pozadí se jednotlivé příběhy odehrávají. Ale ani k případnému podobenství se režisér nepřiblížil, osudy jednotlivých hlídačů mají nejblíže k nezávazným žánrovým obrázkům, příliš popisným, zdlouhavým a ve výpovědi mělkým, než aby něco ozřejmovaly.

Film tak připomíná honosnou bublinu, pod jejíž tenkou blankou se skrývá prázdnota. Ovšem současně vypovídá o značně fantasmagorických představách některých (nejen řeckých) tvůrců, jak má vyhlížet pravé umění - společným znakem je totiž přehlížení komunikativnosti výsledného díla.