Hraju si takovou hru: snažím se registrovat signály, které jsou pro mě dokladem, že naše euroamerická civilizace degeneruje a pozvolna zaniká. Že jsme ztratili pud sebezáchovy a nejsme ochotni pro záchranu přírody a prostředí, ve kterém žijeme, nic obětovat, beru už jako samozřejmost. Už před drahným časem jsem chtěl zakládat stranu dobrovolné skromnosti, protože jedině taková by, podle mého soudu, zabránila ekologické katastrofě. Už tehdy jsem ale věděl, že by strana a vláda nad tou mou stranou nejásala a zároveň jsem tušil, že ani v demokracii by taková strana neměla na růžích ustláno. Proto jsem trpce říkával, že budu té partaje předsedou a zároveň jediným členem.

Jedním z posledních výrazných signálů, které jsem zaregistroval, je průdký nárůst singlů - tedy jednotlivců, kteří se chystají žít sami. V Kodani a Berlíně už skoro padesát procent populace! A jejich počet stoupá i ve Španělsku a Řecku, kde býval kult rodiny tradičně vysoký. Pro takové jednotliváky se stavějí byty i domy, přizpůsobují kuchyňské spotřebiče a potraviny nabízejí v malých baleních. Takový solitér všeho užívá, co z jeho šlechetné práce vyplývá. Nemusí se s nikým o nic dělit, může jezdit na dovolené kdy, kam a s kým chce, nemusí vstávat k počůraným dětem ani ztrácet čas a nervy trapnými svatbami a následnými rozvody. Prostě vše co chce, tak má, nešťastník.

Už několikrát jsem zaslechl z mladých úst budoucích "singles", že o děti a populační růst se postarají země třetího světa. To je do mého registru přece signál jako hrom!

Nedávno jsem ve změti zpráv, které o našem zániku monitoruju, zaslechl jednu dojemnou od starostlivé, dosud neemancipované české mámy. Má upéct borůvkový koláč: syn ho má rád s tenkou vrstvou tvarohu a málo borůvek, snacha a tchyně taky s tvarohem, ale hodně borůvek. Tchán a nejstarší vnuk s borůvkami, ale bez tvarohu. Syn ho ovšem jí jen je-li těsto z prášku, protože mu droždí smrdí, tchán s tchyní mají ale po prášku pálení žáhy. K tomu ještě polovina z nich ho chce vypečenější a ti druzí bledší, Pepa s Růžou vyžadují koláč s drobenkou a ti ostatní ji nesnášejí! Ubohá matka! Kam se hrabou starosti vlády se státním rozpočtem!

Já, válečné dítě, které jí všechno, jsem zíral na ten problém jako u vytržení. A v duchu jsem si říkal, že ten náš zánik je vlastně vzrušující dobrodružství.