Trefně to vyjádřil politolog Bohumil Doležal: Cesta změny je první politická strana, která se rozpadla ještě dříve, než vznikla. Ta strana se rodila tajnůstkářsky a jaksi na pokračování. Její prehistorie sahá kamsi do prosince 1999, k iniciativě Děkujeme, odejděte! Ta nejprve zaplnila pražský Václavák a další česká i moravská náměstí a posléze některé protagonisty této výzvy, povětšinou bývalé studentské vůdce z listopadu 1989, přivedla k úvaze založit politickou stranu - řekněme - aktivního občanského nesouhlasu s poměry, které zde vypiplaly politické strany v čele s opozičněsmluvním tandemem. Konaly se sice jakési přípravné porady a psaly návrhy programových dokumentů, ale rozdílnost povah, představ a také ambicí této intelektuální čeládky projekt nové strany brzy umrtvila. Jenomže v listopadu 2000 se konaly první volby do krajských zastupitelstev a v nich na kandidátkách nezávislých v hojném počtu figurovali i lidé z různých občanských sdružení, signatáři Impulsu 99, výzvy Děkujeme, odejděte! a dalších občanských iniciativ. V několika krajích kandidátky nezávislých obdržely dostatečný počet hlasů na to, aby se s jejich reprezentanty mohlo počítat při dohodování většin v krajských zastupitelstvech. Zástupci občanských iniciativ nesli velmi úkorně, že ani Čtyřkoalice, která jako jediná politická formace "občanskou společnost" skloňuje ve všech pádech, je do krajských koalic nepřibrala a dala přednost partajnickým dohodám povětšinou s ODS. Na přelomu loňského a letošního roku vzplála "televizní krize" a občanské iniciativy načas ovládly nejen náměstí. Koncem ledna si Čtyřkoalice vybrala za lídra Cyrila Svobodu, koncem března jej vyměnila za Karla Kühnla, aby se mezitím zatřásla lidová strana a celá "čtyřka" ztratila punc ryzí síly usilující o změnu. Odpovídalo logice vývoje a gradaci událostí, že právě kolem Velikonoc se potvrdily informace o tom, že někdejší studentští vůdcové Monika Pajerová a Vlastimil Ježek, profesor Jan Švejnar, politický analytik Jiří Pehe, sociologové Jan Hartl a Slavomil Hubálek, hudebník a někdejší poslanec Michael Kocáb, podnikatel a bývalý místopředseda Unie svobody Jiří Lobkowicz, podnikatel Borek Severa a patrně i další méně známé tváře vážně pracují na vzniku nové politické strany. Po příchodu Svobody a Marvanové do čela KDU-ČSL a US se sice stáhli Švejnar a Pehe, očekávajíce od této změny zmrtvýchvstání Čtyřkoalice, po němž nebude potřeba nové strany akutní, leč většina týmu v přípravách pokračovala. Vernisáž nové strany sice její protagonisté několikrát posunuli, nicméně Monika Pajerová dala na srozuměnou, že existuje silný tlak občanských iniciativ z regionů stranu konečně založit. Svoboda a Marvanová byli navíc v sedlech příliš krátkou dobu na to, aby dokázali ve svých stranách a potažmo ve Čtyřkoalici prosadit rezervaci určitého počtu volitelných míst na jejich volebních kandidátkách pro nezávislé představitele regionálních občanských iniciativ a tím zabránit vzniku konkurenční strany. Tou by se bývala Cesta změny stala, protože pro Pajerovou jako Lobkowicze představuje Čtyřkoalice rovněž mohylu partokracie, kterou chtěli pokácet. Mezi Pajerovou, reprezentující občanské iniciativy a Lobkowiczem, jenž měl do strany přivést podnikatelský živel a zajistit jí finanční zdroje, neexistovaly a podle lidí blízkých přípravnému výboru Cesty změny ani nyní neexistují koncepční, natož pak programové rozdíly. I osobní rivalita mezi nimi vzplanula až poměrně nedávno, když už byl na dohled ustavující sněm nové strany, který měl zvolit její hlavu a figuru č. 1 na volební billboardy. Lidé po Lobkowiczově boku tvrdí, že machinacemi stoupenců Pajerové měli být vytlačeni na okraj. Skupina Pajerové naopak prohlašuje, že Lobkowicz, poznamenaný svým neúspěchem v Unii svobody, chtěl předejít svému předvídatelnému nezdaru na ustavujícím sněmu a proto se zmocnil připravených podpisových archů, předal je ministerstvu vnitra a nechal tam stranu zaregistrovat. A tak se možná Jiří Lobkowicz stane předsedou Cesty změny a Monika Pajerová si možná založí stranu vlastní, ale že by jeden či druhý předvedli něco tak kvalitativně nového a podstatně mravnějšího, než co dosud znala česká politika a co by zvěstovalo reálnou naději na změnu, kvůli níž by jejich strany snad měli občané příští rok volit, to si po tom, co předvedli, snad nemohou myslet ani oni sami.