číslo 40/2001
vychází 24. září

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika


TVÁŘ ZA MIKROFONEM

Marcela Vandrová, redaktorka ČRo Brno

Vaše cesta k mikrofonu?
Byla trošku klikatá - po promoci jsem odjela na nějaký čas do Francie a po návratu jsem měla začít pracovat v jednom dětském domově. Původně jsem ovšem toužila stát se operní zpěvačkou a dělala jsem pro to vskutku mnohé - chodila jsem na hodiny zpěvu, statovala v brněnské Janáčkově opeře a v duchu se viděla na prknech, která znamenají svět; nejlépe v roli Carmen.... "Skromnost" mi vskutku nechyběla! Jiného mínění byl můj foniatr - moje hlasivky mne prý neuživí - paradoxně je už řadu let používám u rozhlasového mikrofonu. A jak k tomu došlo? Maminka četla inzerát, v němž brněnský rozhlas vypisoval konkurz na redaktora: přihlásila jsem se, natočila zkušební rozhovor - jak jinak než s herci -, pokusila se o fejeton a ono to vyšlo. Jenže - místo redaktora bylo jen jedno - já jsem byla přijata na takzvanou "čekačku". Nejdříve jsem rok pracovala jako asistentka režie, což byla dobrá škola! Vidět do rozhlasové dílny režisérky Olgy Zezulové, Vladimíra Vozáka, učit se - zatím jen sluchem -, co dokáže mikrofon a "neviditelní herci". Za rok mě hodili do vody - živé vysílání Mikrofóra ze Sportovní haly v Kunovicích - "tak se ukaž!". Asi to nebylo nejhorší, protože živých vysílání jsem po tomoto křestu odmoderovala nepočítaně. Před publikem i v tichu studia.

Vaše rozhlasová "nej"?
Moje "nej" jsou především lidé, se kterými jsem se potkala při své práci. Nej-obtížnější bylo zvládnutí nejrůznějších rozhlasových žánrů. Nej-větší ocenění? Úspěch pásma o nevidomé dívce v odborné rozhlasové soutěži. Nej-příjemnější pocit? Rozsvícená červená. A ještě: telefonát mladé ženy, která se po jednom mém živě vysílaném pořadu Nocturno pro osamělá srdce rozhodla stát se maminkou ve vesničce SOS. Dnes se stará o čtyři děti a posílá mi jejich rozesmáté fotografie.

Co vás drží nad vodou?
Moje dcera, můj partner, můj pes - a taky třeba paní na toaletě v jednom brněnském hotelu. Když jsem ji pozdravila, dlouze se na mě zadívala a pravila: "Že vy jste paní Vandrová? Hned jsem vás poznala podle hlasu!" A pak věřte foniatrům!

(reé)