(Poledník Jana Petránka zazněl na ČRo 2- Praha v pátek 14. září 2001. Na četná přání rozhlasových posluchačů i našich čtenářů jej - byť ve zkrácené podobě - otiskujeme.)

Stalo se to v úterý 11. září. Je to sotva pár dní, ale už je nutné hlouběji analyzovat nový stav světa. Není laciná fráze říkat, že svět už nebude jako dřív. Je to hluboká pravda. Amerika je připravena jít do války. Do své první války v XXI. století. Ve Washingtonu a v New Yorku - z trosek nejznámějších mrakodrapů světa - se na nás dívá, či spíše bych měl říci, že se na nás šklebí, odvrácená tvář globalizace. Od Seattlu, přes Prahu, Göteborg a Janov se stále více a možná nejlépe ve světovém měřítku organizují negativní síly, které kromě svého vlastního sjednocování jiné jednotě, civilizační jednotě světa, nepřejí. Objevily se početné anticivilizační složky různých rawdies, s nímž si vlády většiny zemí neví rady. Už dva tři roky se zdá, že každé vrcholné politické jednání bude mít rámec obležení rozlíceným maskovaným davem, kterému by ani kapitalismus s tou nejlidštější tváří nebyl vhod.

Vývoj lidské společnosti na začátku nového tisíciletí má řadu slabin. Co s nimi? Zřejmě by si třetí milénium mělo jednoznačně stanovit jako program moderní doby - hledání stability společenských poměrů při dynamickém všestranném rozvoji a to na základě rovnováhy svobody osobnosti a sociálních jistot všeho obyvatelstva. Jinak rovnováhu mírového rozvoje svět nemůže ustát. Já vím, že tím neříkám nic objevného. Jen víceméně stručně charakterizuji to, o čem se asi v noci zdává většině prezidentů či předsedů vlád skoro celé severní polokoule.

Prezident Bush má však nyní největší svízel s bezchybným definováním těch, kteří v erbovním městě Nového světa proměnili v hromadu sutin nejen symbol americké společnosti, ale přímo vlajkovou loď euroatlantické civilizace - Světové obchodní centrum v New Yorku. Jaké definice těch, co to provedli, se nejvíc blíží pravdě? Nesporně jde o mezinárodní organizaci, která nemusí být velmi početná, ale se sektářsky fanatickou ocelovou kázní a se závazně respektovanou a neúprosnou hierarchií svého vedení. Nezbytná ideologická doktrina je zaměřena na zásadní cíl. Má na programu, dlouhodobě a na roky propracovaném - zničit ďábla, jehož zosobněním jsou USA. Jádrem takové organizace nemusí být pouze islámský fundamentalismus. I spojenectví s jinými směry je plně akceptovatelné. A může být i velmi inspirativní - jako když japonská sekta Óm šinrikjó vyzkoušela vraždění nervovým plynem v metru. Velkou slabinou sektářského fanatismu ovšem je, že nikdy nemůže jít o velký okruh stoupenců - což oni sami psychologicky těžko vyvažují, ale pokoušejí se o to. A to autosugescí, jež s neobyčejnou urputností sleduje vytváření představ o vlastní výjimečnosti a výlučnosti. S tím se zároveň rodí stále hlubší pohrdání vůči společnosti, která má jiné hodnoty. A to vrcholí až vražednou a vraždící nenávistí. Teroristické organizace jsou v zásadě spolky mstivých doktrinárních psychopatů, nesmiřitelných a nesmířených se společenským okolím, které se jim jeví nepokořitelné jinak než bezohlednou fyzickou likvidací. Společným jmenovatelem a zlatým pravidlem pro ně je jakkoliv destabilizovat společnost. Teroristické plány jsou vždy variabilní a odstupňované podle konkrétní situace. Ten, kdo má zájem na destabilizaci otevřené společnosti, ten je při konkrétních akcích vždy užitečný a využitelný. Včetně dlouholetých zkušeností. Příkladným a znamenitým spojencem jsou třeba i drogové mafie v Jižní Americe, v Asii. Za miliardy dolarů, utržených za kokain, heroin, hašiš a "pouhou" trávu se dá pořídit celá fantasticky vyzbrojená armáda. Takovou zkušenost měl už Maocetung. Ten s ní vyhrál válku v nejlidnatější zemi světa. A dodnes ji ctí nelítostní hrdlořezové ze Světlé stezky a jiných bratrských spolků v Peru a Kolumbii, Brazilii, Střední Americe. Opakuji: zlatým pravidlem teroristů je destabilizovat společnost.

Spojencem, třeba nepřímým nebo nižšího řádu může být a je i mafie obchodující s lidským masem. Od prostituce po únosy obětí, z nichž se hodí jen něco na transplantaci. Zní to cynicky, ale věřte, že to říkám se sevřeným srdcem jako pravdu, kterou je nutné znát. Japonské analýzy docházejí k závěru, že v Asii oběti tohoto typu jdou do tisíců. Hierarchické pravidlo teroristů zní, že různé spojence je možné využít z hlediska spojení a finančních prostředků, aniž by znali či vůbec měli nějaké tušení o strategickém plánování konkrétních teroristických úderů. Program hrůzy ovšem existuje a fanatická centra na nich dělají velmi dlouho. Jde o systém a ne nějaké náhlé nápady. Dá se vypracovat v řadě variant na celé roky dopředu, podle možností, které vývoj dovolí. Nejzranitelnější uzlové body svobodné společnosti jsou známy už celé generace. Na spadnutí je nutnost protiakcí. Analytikové kolem Bílého domu ve Washingtonu budou pracovat ještě dlouho, než vymyslí účinnou strategii proti velmi dobře organizované teroristické síle, jejíž velkou zbraní je i to, že zatím nemá konkrétní jméno a tvář, nemá konkrétní vlajku a vůdcové jsou a dál raději budou v mlze. Stíhat přízraky je přece vždy těžší. Ale leccos se dá i spočítat s podobnou přesností, s jakou víme, kde ve vesmíru hledat černé díry. Znamenitě zorganizovaná teroristická armáda musí mít někde stabilní zázemí. Pod křídly nějakého režimu a státu. Kompas analýzy ukazuje především do Afghánistánu a Iráku.

Saddám Hussajn byl zajisté jedním z těch, kdo v úterý čekal na zprávy z New Yorku. Tam měl být i částečně pomstěn za - díky Alláhovi - jen poloviční porážku před deseti lety. Byl to drahý omyl bývalého prezidenta Bushe, tedy Bushe otce, který nedovolil generálovi Swarzkopfovi, aby si pro bagdádského diktátora došel až do Bagdádu. Celý Blízký východ by byl jiný, kdyby už Saddám bručel v nějakém kriminálu v Haagu. Takhle má pořad velké sny o ovládnutí celé Arábie, ale ví, že bez psychologického zlomení Spojených států to není možné.

George Bush vstoupil do světové politiky jako znamenitý samorost. Shodil se stolu kyotské dohody, Evropu nechal měsíce čekat než uznal za vhodné udělat si čas na cestu do starého světa. Balkán ho příliš nezajímal, a stále ostřejší akce albánských partyzánů v Kosovu a Makedonii sledoval dost neochotně. Přišla durbanská konference, chtějící hodnotit doslova události několika staletí - a Washington to jen více méně znechutilo. To vše mohlo vést a patrně taky vedlo stratégy islámského terorismu k názoru, že teď dozrála vhodná doba poslat nejelitnější partu kamikadzů vyšší kvalifikace ne do ulic Tel-Avivu či Jeruzaléma, ale do New Yorku a do Washingtonu. Předvést nejotřesnější teroristický útok v celých lidských dějinách. A s nadějí, že je to dobře načasované, aby to vrazilo klín mezi Ameriku a ostatní svět. Ovšemže se dalo čekat, že celý svět takový hyper-zločin odsoudí.

Ale - neopadne solidarita s Amerikou - třeba už do Vánoc? Já doufám, že ne - a že se v tom bin-ládenovci a saddám-hussajnovci velice mýlí. Nebezpečí, stojící před moderní civilizací je příliš velké, než aby nepřispělo k mnohem hlubšímu vzájemnému porozumění, k lepšímu pochopení Evropy Amerikou a Ameriky Evropou.

Voskovec s Werichem v jedné z prozíravých písní upozorňovali: "Hej, strejčku, za tou velkou louží, pohleďte, co Evropu souží, to co se půjčí - to se vrací - tak vraťte nám civilizaci..." Amerika tu písničku, díkybohu poslechla. A když sama měla později velké domácí rasové problémy - zazněla slavná píseň víry "We shall overcome". Euroatlantickou pospolitost nesmí nic rozštěpit.

Hrozné americké úterý 11. září vyzývá k mobilizaci zdravého rozumu. Včetně toho, že nasadíme mnohem tvrdší kurz proti všem formám extrémismu i na domácí půdě. Svoboda musí být pro lidi dobré vůle, ne pro hajlující gangstery a jiné podhoubí, z něhož pak překvapivě vypučí noci dlouhých nožů. V New yorku zmrtvěl Manhattan a ztichla vždy životem pulzující Broadway. Ale vše je nutné překonat a vše se musí vrátit do normálních kolejí. A do ulic Velkého Jablka se zas vrátí vše, co k jeho optimismu patří.