Konec třicátých let znamenal v české populární hudbě razantní nástup swingu, kterému propadla hlavně nastupující generace mladých jazzových nadšenců. V roce 1938 vydala gramofonová firma Esta první snímky Zdeny Vincíkové, vynikající zpěvačky konce třicátých a čtyřicátých let, která v té době spolu s Inkou Zemánkovou a Mílou Spazierovou-Hezkou vytvořila hvězdné trio zpěvaček moderní taneční hudby.

Zdena Vincíková (narozena 1917) v dětství vystupovala v rozhlasovém sboru, studovala tanec u Milči Majerové a zpěv na konzervatoři. K populární hudbě a zpěvu ji krátce poté, co zahájila studia práv, přivedl muzikant a zpěvák Arnošt Kavka. Ten mladou a půvabnou černovlásku přemluvil, aby si zazpívala v orchestru Blue Boys, v němž kromě Kavky hrál i Karel Vlach. A protože se orchestru i obecenstvu její zpěvní projev líbil (nevadilo ani to, že nedokonale vyslovovala sykavky a nedokázala zazpívat souhlásku ř), nějaký čas s tímto souborem vystupovala na různých tanečních čajích.

Po krátkém účinkování se souborem pianisty Jiřího Verbergera pozvala Vincíkovou k natočení několika snímků gramofonová firma Esta. Za doprovodu orchestru kapelníka Harryho Hardena zde v březnu roku 1938 jako první své nahrávky nazpívala foxtrot Járy Beneše Robot (zazněl v podání Máni Hankové ve filmu Panenka) a Pravdivé blues Vildy Dubského. Další dvě taneční písně pak natočila s orchestrem Dolfiho Langera: byly to songy Bedřicha Nikodéma Noc ve vlaku a Nálada s nápaditými texty dr. Jiřího Červeného (zakladatele Červené sedmy) a oba pocházely z tehdy populární revue Zoby-doby. Krátce nato nazpívala Vincíková - v triu s V. Vaňátkem a K. Vaníkem - pro značku Esta ještě dva foxtroty Don Juan a Vieni, vieni. Na těchto snímcích ji opět provázel orchestr Harryho Hardena (šlo o jedny z jeho vůbec posledních nahrávek, než byl nucen opustit republiku).

První gramofonové snímky Zdeny Vincíkové sice byly poznamenány její určitou pěveckou nezkušeností, ale i přesto vyčnívají - díky jejímu příjemně swingujícímu a civilnímu přednesu - nad většinu ženských vokálů tehdejší doby. O mladou zpěvačku se okamžitě začali zajímat kapelníci tanečních orchestrů. Koncem roku 1939 přijala i s J. Verbergerem angažmá v souboru Bobka Bryena, s kterým pak několik měsíců vystupovala v Brně již jako profesionální zpěvačka. Do Prahy se vrátila v roce 1940 a hned v lednu natočila u gramofonové firmy Esta ještě pár dalších snímků. Tentokrát ji provázel swingový orchestr Blue Music pod vedením Karla Slavíka, který měl v repertoáru hlavně skladby jednoho z členů tohoto souboru, akordeonisty Kamila Běhounka. V témže roce se objevila Vincíková v triu s Milošem Vincíkem a Otou Nečasem ve filmové komedii Život je krásný, kde zpívala Nováčkovu píseň Jednou, jen jedenkrát (najdeme ji v jejím podání také na gramodesce značky Esta). Z plátna zazněl její hlas ještě ve filmovém dramatu Velká přehrada (1942) - zpívala zde píseň J. Srnky na slova K. M. Walló Prodávám polibky.

V roce 1940 vystupovala Vincíková se swingovým orchestrem skladatele a pianisty Emila Ludvíka a natočila s ním během dvou následujících let i šest snímků pro firmu Esta: Haló 82312, Sjezd swingařů, Mořská nemoc, Rytmus v patách, Bývám sentimentální a Prosím, nerušit. Pro Estu nahrávala ještě s orchestrem Jaroslava Maliny (písně Život je širý oceán, Pojď jen ke mně blíž) a se studiovým orchestrem S. E. Nováčka natočila pro tuto firmu velice hezkou verzi Stelibského foxtrotu Zpívám květům.

Přelomem v kariéře Zdeny Vincíkové se stalo právě její vystoupení se zmíněným orchestrem Emila Ludvíka na velkém koncertu jazzových kapel v pražském sále Lucerna. V obecenstvu totiž tenkrát seděl i tehdejší král naší taneční hudby R. A. Dvorský, který Vincíkové po koncertu nabídl angažmá ve svém velkém tanečním orchestru. Údajně jí tenkrát řekl: "Vždyť vy jste pravá šansonová zpěvačka - vše, co jste dosud zpívala, byl zásadní omyl." Vincíková se tedy pod Dvorského vedením zaměřila i na přednes šansonů a pomalejších, procítěnějších písní. Od 1. října roku 1940 (až do definitivního rozpuštění orchestru koncem války) pak zpívala s Dvorského souborem na barrandovských terasách, na koncertech v Lucerně, zájezdech po protektorátu a po uzavření nočních podniků se účastnila i turné po českých a moravských továrnách. S Dvorského orchestrem Vincíková zpívala i v Německu na nucených vystoupeních pro totálně nasazené české dělníky - těch se ovšem těžce nemocný kapelník již nezúčastňoval.

Jméno R. A. Dvorského bylo obchodně propojeno s gramofonovou firmou Ultraphon, takže od roku 1941 natáčela Vincíková snímky i pro tuto značku. Celkem zde má asi tucet nahrávek, z nichž jmenujme například šansony Zítra, Smutná neděle nebo Černá káva. Jejím posledním gramofonovým snímkem je nahrávka foxtrotu P. Kareše na slova K. Kozla Volám tě písní svou (z roku 1944), na níž ji provází výborně swingující velký orchestr R. A. Dvorského.

Od května roku 1945 Vincíková zpívala nějaký čas v rozhlase a na zájezdech s orchestrem Boba Clithera, v roce 1947 hrála a zpívala ve Futuristově divadélku Scéna FF v pražském sále Kotva, v dalších letech pak vystupovala s Emanem Fialou na různých estrádách a zpívala s orchestrem A. Hrbáče v Ostravě a na zájezdech v Polsku. Od roku 1960 opět zpívala s R. A. Dvorským, který ji provázel na klavír na šansonových večerech, později - od poloviny šedesátých let - již veřejně vystupovala jen sporadicky. Po roce 1966 ji s populární hudbou spojovalo již jen zaměstnání - přijala totiž místo prodavačky v prodejně gramofonových desek. Zemřela před třiceti lety, 25. 11. 1971 v Praze.

Vincíková se svým vokálním projevem pohybovala někde uprostřed mezi čistě swingovým "hot" stylem Inky Zemánkové a nostalgickým až ironickým projevem šansoniérky Míly Spazierové. Zanechala po sobě sice relativně málo gramofonových snímků, nicméně skoro všechny nesou pečeť její výrazné osobnosti.

GABRIEL GÖSSEL