Maďarská komedie 6:3 režiséra Petera Tímára využívá oblíbeného motivu cestování časem. Hlavní hrdina, podnikavý, fanfarónský a snad i vznětlivý popelář přezdívaný Tutti, se zde ocitá v roce 1953. Je to nejen den jeho narození, ale současně i datum legendárního fotbalového utkání mezi Maďarskem a Anglií, v němž Maďaři tehdy slavně zvítězili. Fotbalový fanoušek Tutti (v sytém zpodobnění Károlyho Eperjese, jenž zdůraznil přizpůsobivost svého hrdiny zejména ochotně přikyvující hřmotnou mluvou) má jediný zájem: sledovat nerušeně sportovní přenos. Jenže všude vzbuzuje udivenou pozornost. Nabízí sázky ohledně průběhu utkání, který s obdivuhodnou přesností "předvídá", dokonce chce platit podezřelou pětitisícovou bankovkou, která tehdy neexistovala...

Je pravda, že film nevyužil všechny nabízející se možnosti; případná konfrontace mezi svobodomyslnou nezávazností dneška a podezíráním stalinské éry spíše jen matně doutná, než že by jasně plála. Několik až mírně absurdních postřehů sice zaznamenáme (viz třeba epizodku s brutálně vyslýchaným vězněm, s nímž se během zápasu vyšetřovatelé bratrsky objímají), ale Tuttiho přítomnost má blíž k vaudevillu (včetně nadšeného prozpěvování budovatelských písní, k nimž se poslušně nechá strhnout i ostatní publikum) než k politické satiře. Přesto jsou některá dobová stigmata navozena, jakkoli podléhají komickému zveličení: stačí si vybavit úvahy náhodných kolemjdoucích, kteří podezřele všeznalého muže považují za provokatéra.

Bohužel však častěji, než samotná stále zmatečnější situace, v níž se Tutti ocitl, jsou směšné okolnosti, které jeho příhody až nabobtnale provázejí. Ve filmu je patrná myšlenka jakéhosi vzájemného usmíření, i dobové projevy udavačství a podezíravosti jsou nakonec svou směšností bagatelizovány. Mnohé situace nemusí být v Čechách plně srozumitelné, třeba kontext prozpěvovaných písní. Málokdo ví, že nežádoucí byla tehdy i maďarská hymna, protože se její text obracel k Bohu. Jenže Tuttiho aktivity nechtěly zesměšňovat dobové poměry ani ustrašenectví, byly vždy upřímné a spontánní, prosté jakékoli potměšilosti. Tutti se chová vlastně tak, jak by se choval kdykoli jindy, a režisér se s ním zjevně solidarizuje. Rok 1953 jsem nakonec ani nevnímal jako nějaký zvlášť odlišný od současnosti. I to je jeden ze zvláštních - či dokonce provokativních - rysů této svérázné komedie.

Hrdinou vyprávění osobitého finského režiséra Akiho Kaurismäkiho je starosvětský manželský pár Koponenových. Ilona pracuje jako vrchní číšnice, Lauri je řidičem tramvaje. Oba však přijdou o práci a přes prvotní optimismus zjišťují, že pro lidi jejich věku a staromódně slušného vystupování už na světě není místo. Zatímco Lauri po několika neúspěšných pokusech propadá nečinnému pesimismu, Ilona nepřestává hledat cesty, jak z nouze a zoufalství ven. Nakonec se jí za pomoci svých bývalých kolegů podaří otevřít si vlastní restauraci s příznačným názvem Práce, jež nenápadně nabízí zákazníkům právě "staré" hodnoty: spolehlivost, klid, slušné zacházení a dobré jídlo.

Středa 3. 10. 2001 NOVA - 20.00 hodin

Jednoho dne se nad územím malého arabského emirátu zřítí vrtulník. Zahyne celá posádka až na jednoročního chlapce. Emir Tafud, který chlapce najde, to považuje za zázrak. Věří, že je Alláhův jeho dar vládci, který má samé dcery. Vezme chlapce k sobě, dá mu jméno Ben a vychovává ho jako svého následníka. O pětadvacet let později je z chlapce mladý odvážný muž, který je chloubou svého otce. Od své pěstounky Leily se však jednoho dne doví pravdu o svém původu. Když zjistí, že není skutečným synem Emira, je to pro něj šok, ale někde hluboko v srdci cítí štěstí. Nyní se totiž konečně může přiznat k lásce ke své "sestře" Amině. Tajemství původu mu však nedá spát, a tak se rozhodne, že musí vypátrat kdo vlastně je. To je začátek dramatické cesty, kterou v trojdílném TV filmu zachytil režisér E. G. Castellari.

Hrají Anthony Delon, Claudia Cardinaleová, Virna Lisiová, Franco Nero a další.

Průhled do společného života "prokletých" francouzských básníků Paula Verlaina a Arthura Rimbauda natočila pod názvem Úplné zatmění režisérka Agnieszka Hollandová. Seznamuje diváky s jednotlivými fázemi jejich napjatého vztahu končícího velkým skandálem. Rimbaud je pojednán jako světoběžník, který nevydrží v rodném domě uprostřed věčně zablácených cest a sychravého počasí, jako člověk bez cíle a s touhou nezávazně se toulat. Leonardo DiCaprio mu vtiskl půvabnou tvář, za níž se však skrývá bezcitnost, neschopnost oplácet projevené city, ba záchvaty zuřivosti jako reakce na vlastní bezmoc. Seznámení s Verlainem (David Thewlis), který je ženatý a jehož žena očekává děcko, nepoznamená ani tak jeho, jako spíše Verlaina. Ten dlouho váhá, zda se má přimknout k Rimbaudovi či zůstat se ženou. Zajímavá je i Thewlisova herecká kreace. Zprvu spořádaně vyhlížející otec rodiny se postupně stává alkoholikem (podávání absintu s kouskem cukru na noži se mění bezmála v obřad), odkudsi z hlubin se vynořují násilnické sklony a ztráta zábran.

Hollandová nás provází měšťanskými salóny i ubohými kutlochy, kde Verlaine s Rimbaudem přebývají při svém putování (Brusel, Londýn), navštívíme zaplivané krčmy. Rekonstrukce dobových reálií je pečlivá stejně jako zraňující rozervanost Verlaina, potácejícího se na zcestí, odkud již není návratu. Ale přes tyto hodnoty se Hollandové nepodařilo překonat jistou roztříštěnost příběhu, který zachychuje většinou jen nejvypjatější okamžiky v životě obou hrdinů.
Vyprávění se často mění v prázdné deklamace, které ještě více překrývají a znejasňují obnažené city. Režisérka místy volí atributy převzaté z dávných melodramat, jimž chce dojímat i dráždit na odiv vystavovanou ideou, a nic intimního nezastírat. Nakonec i závěrečná vize Verlainova setkání s (tehdy již mrtvým) Rimbaudem, který mu konečně vyzná opětovanou lásku, vyznívá dosti hluše. Celé vyprávění totiž rámuje motiv Rimbaudovy sestry, která přichází za již zcela zpustlým a absintu propadlým Verlainem, aby jej požádala o vrácení bratrových "nezralých" veršovánek...

Pátek 5. 10. 2001 PRIMA - 21.20 hodin

Manželům Karen a Brianovi Powellovým se již po tříměsíčním těhotenství narodí normálně vyvinutý chlapec Jack. Lékaři záhy zjistí, že jeho vývoj probíhá čtyřikrát rychleji než u ostatních lidí. Jack tak i odpovídajícím způsobem stárne. Jack se ovšem musí naučit komunikovat s lidmi, takže ačkoliv vypadá v deseti letech na čtyřicet, musí do školy. Jeho noví spolužáci i on sám prožívají šok, ale Jack si je brzy získá svou upřímnou spontaneitou.

Režie Francis Ford Coppola. Hrají Robin Williams, Diane Laneová, Brian Kerwin, Jennifer Lopezová, Bill Cosby a další.

Přestože na svou pohřební premiéru každý z nás teprve čeká, jako smuteční host jsme každý nějaký ten cizí pohřeb všichni absolvovali. A přiznejme si, že i v této smutné situaci dochází k nejednomu společenskému faux pas, kterému by se člověk za normálních okolností od srdce zasmál, žel na pohřbu se to jaksi nehodí - i když tam dochází k trapasům leckdy přímo výstavním. Jak jenom decentně vyjádřit uplakanému příbuzenstvu soustrast, když celé okolí ví, že jste nebožtíka nemohli ani cítit, a navíc jste mu zanášeli s ženou! A právě na účet těchto smrtelně vážných záležitostí se budou bavit pánové Josef Mladý a Josef Alois Náhlovský v zábavném pořadu Na holky se nepíská. Říjnové vydání má podtitul Jen počkej, nebožtíku!, bude se věnovat situaci kolem pohřbů, a jak prozradil režisér Petr Burian, hlavní dvojici moderátorů by na jevišti divadla v Táboře měli sekundovat hosté Karel Černoch, Ivo Jahelka, Martin Tankvey a duo Paleček s Janíkem.

Přijde-li skutečná láska v šestnácti letech, je mnohem absolutnější a fatálnější, než bývá obvyklé. Adam se zamiluje do Evy a Eva do Adama. Chodí do jednoho ročníku, ale do různých tříd. Zdá se jim, že je to asi to jediné, co je rozděluje, ale ani jeden z nich, na rozdíl od svých biblických předchůdců, nežije v ráji, ale v navýsost nepoetické městské aglomeraci roku 2001. Ráj tak může zůstávat pouze jejich vnitřním prostorem a vše co je obklopuje - město, škola, rodiny - působí odstředivě, chladně, ne-li přímo vražedně.