Předem dlouho propagovaný, a tudíž se zájmem očekávaný americký velkofilm Pearl Harbor dorazil i k nám. Možná se někdo mírně podiví, že v tomtéž roce, v rozmezí několika málo měsíců se v kinech setkávají - a svým způsobem i utkávají - dva snímky s obdobným dějem a protagonisty, kteří jako by si z oka vypadli: Nedávno český Tmavomodrý svět, nyní výše jmenovaný titul, jehož hrdiny jsou rovněž dva mladí stateční letci, jeden ostřílenější, druhý méně zkušený - navíc oba, stejně jako v Tmavomodrém světě, milují stejnou dívku. Avšak nejde o nic až tak překvapivého. Letošní šedesáté výročí zničujícího japonského útoku na americkou základnu na Havaji přímo nabízelo, aby tento den, "na který budeme vzpomínat s hanbou" (jak v den útoku prohlásil prezident Roosevelt), a události předcházející i následné byly znovu zvěčněny na filmovém plátně, pokud možno ve "velkém formátu". Nic nevadí, že o útoku na Pearl Harbor byla už natočena řada snímků, např. daleko sevřenější a ve výrazu úspornější Tora, Tora, Tora!!!

Dílo Zdeňka a Jana Svěrákových svedla dohromady s hollywoodským snímkem Michaela Baye, údajně nejdažším a největším filmovým projektem svého druhu, jen náhodná časová shoda. Srovnání, které se tím chtěnechtě nabízí, se ovšem stává tak trochu konfrontací mezi Mocností Velkých Rozměrů a zemí spíš subtilní velikosti. "Našim" parametrům i letoře bude patrně přece jen víc slušet komorní příběh lásek a bojů českých pilotů v Anglii; jiní pak lépe stráví obří projekt. A to navzdory nekonečně dlouhé expozici - úvodních devadesát minut se děj únavně vleče - či poněkud příliš okázalému a hlasitému hrdinství (podobné téma vyznívá zpravidla v evropských filmech decentněji). Válčení je tu pojednáno velkoplošně a do nejmenších, pečlivě propracovaných detailů, ve vzduchu je několikanásobně víc letadel a na moři lodí, než se vejde do našeho Tmavomodrého světa.

I když historické události se v tomto filmu stávají spíše kulisou pro válečný milostný příběh, přesto se při sledování Pearl Harboru, rozkročeného mezi světadíly, nedopočítáš mužů ve zbrani, nedohlédneš konce oblohy plné letadel ani dramatického vlnění moře, na něž dopadají stovky promyšleně řízených japonských střel. Zvláště útok na základnu je natočen výtečně, se smyslem pro dramatičnost a s dovedností navodit katastrofickou atmosféru. Nicméně divák se neubrání jistému pocitu předávkování. Všeho je tu jaksi příliš. Krmě je trochu přeslazena (nezbytná "love story" s milostným trojúhelníkem, ale třeba i dlouhotrvající poklidný život na Havaji před osudným útokem) a zároveň i překořeněna ostrými kořennými přísadami (rozsah bojových scén, až úsměvně "nezbytná" odveta v podobě náletu na Tokio, či velká slova o americkém vlastenectví správných hochů).

Při bezděčném srovnávání délek, šířek a výšek (Baye) s hloubkami (Svěráci) obou filmů bude mít u nás možná ten hollywoodský určitou nevýhodu. Svěrákovské rozměry Tmavomodrého světa jsou totiž nejspíš i "našimi" rozměry. Poněkud nevýhodné srovnání však přece jen patrně nebude hlavní příčinou, proč z amerického velkofilmu odcházíme sice oslněni technickou dokonalostí a precizností mnoha velklepých scén a s respektem k některým hereckým výkonům, ale nepříliš nadšeni, natož citově osloveni. Chyba je ve filmu samém.